Málo co dokáže lidi spojit tolik, jakožto sportovní úspěch. A co teprve ten fotbalový, navíc v Itálii. Češi si vzpomenou na Nagano, Italové zažili z neděle na pondělí zase festival po zlatém EURU. Vyhráli jej po 53 letech.

Když jsem věděl, že v pondělí budu na generálce fotbalové Sparty kousek od italských hranic, volba na nedělní večer byla jasná: finále EURA musím vidět společně s kolegy na Apeninském poloostrově. Volba padla na stotisícové město Udine.

Zdroj: Jakub Kudláč

Popravdě, po příjezdu jsme byli trochu rozladěni. Pět hodin před výkopem ve městě nebylo moc poznat, co se bude večer dít.

Na hlavním náměstí Piazza Maggio sice bylo stánku dost, ale volání tohoto velkého prostoru po velkoplošné obrazovce skrz covid nebylo vyslyšeno.

Marcus Rashford zpytuje svědomí pro neproměněné penaltě.
Tři penaltoví nešťastníci. Zrádci Anglie? Internet zahltily rasistické urážky

O pár uliček dál zase bylo velké pódium se zhruba pětistovkou židlí, ovšem bohužel, ani tady se fotbal nepromítal. Velký italský svátek mohli vidět lidé nakonec pouze v restauracích.

A to za velmi smutných podmínek: dovolení byli pouze sedící hosté u stolů, rezervace byly rozebrány ihned po postupu do finále. Kdo neseděl na zahrádce baru a díval se z ulice, musel si vyposlechnout několikrát napomenutí policistů.

Druhý poločas jsme nakonec viděli na menším náměstí Piazza Matteotti. Pokoutně jsme s desítkami dalších Italů seděli na zemi vedle zahrádky, abychom nešli na první pohled policisty vidět.

Patrik Schick jásá po svém prvním gólu do sítě Skotska.
Pocta pro Schicka. Český snajpr skončil druhý mezi střelci na Euru

Musím říct, že doposud jsem byl celkem zklamaný z toho, jak Itálie prožívá jeden ze svých nejslavnějších fotbalových dnů své historie. Jak to tak ale bývá, dosti toho změnila radost v podobě srovnání na 1:1.

Při penaltách už byla nálada naprosto nereflektující nařízení. A bylo to dobře, toto je prostě fotbal. Zhruba pět stovek lidí se po zjištění, že v jednom z barů na náměstí je přenos o dvě vteřinky dříve, nahrnuli k jedné obrazovce a ve společném objetí prožívali zlatý okamžik.

Pak už bylo jasné, že bláznivé noci nezabrání nic. Když jsem viděl v centru několikatisícový dav, stovky aut s vlajkami a fanoušcích na kapotách či střechách, jen jsem zíral.

Kolona aut, která čekala na slavností projetí davem města, se táhla několik hodin. Našly byste v ní vozidla snad všeho typu, včetně pohřebního vozu s rakví. V ní byl zřejmě anglický fotbal…

Jak se říká: viděl jsem letadlo couvat, žábu bušit do skály, ale to, co se dělo v Itálii tu noc, jsem ještě nezažil. Video budiž důkazem. A že už jsem toho ve sportu procestoval…

Finále mistrovství Evropy ve fotbale: Londýn zachvátila anglická horečka, jenže na spoustě míst došlo k nepokojům
Šílené záběry řádění v Anglii. Fotbal rozvášnil dav, pěsti schytaly i děti

Covidová opatření v průběhu zápasu byla, alespoň dle mého, situaci neadekvátní. Já vím, doba je špatná, ale… toto je Itálie, toto je fotbal. A po poslední penaltě to šlo vidět. Připadal jsem si konečně jako v dobách, kdy jsme ještě nevěděli, co je to karanténa a podobně. Alespoň na chvíli…

It's coming Rome!

Autor: Jakub Kudláč