„Ve skutečnosti miluješ jen sám sebe a všechny atributy, co s tím souvisí. I že jsi Čech,“ odsekla. Třicátého dubna 2004 jsem se ocitl znovu na ostří nože se svým češstvím, když naše země vstupovala do Evropské unie. Žil jsem v Bruselu, přítelkyně byla Slovenka.

Každá nová členská země měla onu noc svoji slavnost. Nedokázal jsem překonat pocit národní sounáležitosti a vrhl se do radovánek s českou komunitou, zatímco ona – jakožto věrná diplomatka – pobývala v rezidenci slovenského velvyslance. Nedokázala pochopit, že jsem ji nechal jinde, a já zase nechápal, že ona nerozumí. Právě v takovou chvíli si člověk uvědomí, že někam patří.

Nemusíte svoji zemi milovat, můžete mít milion výhrad k spoluobčanům, ale určité chvíle mají být posvátné a spojit doslova nespojitelné. V mém případě navíc rozdělily téměř nerozdělitelné. Žárlivost na moji národní pospolitost se ukázala být neřešitelným problémem. Najednou si člověk uvědomí, že jeho osud jede po jiné koleji a žádná výhybka neobstojí. Potřetí na mě silný pocit češství chtěl skočit v Paříži, ale nějak se mu to nepodařilo. Když jsem kupoval v Latinské čtvrti jídlo v libanonské restauraci, ozvalo se lapidární: „Odkud jste?“ Hovorovou frázi nadhodil mladý Libanonec a pokračoval. „Aha, Česká republika. Nedvěd, Baroš, Rosický,“ usmál se. Nemám nic proti fotbalistům, ale jestli pověst země závisí na několika fotbalových jménech, k čemu je všechno umění, věda, vědění, kultura?

Češství v cizině znamená, že pár mužů hraje fotbal? Když totiž nadhodíte jméno Antonín Dvořák, Alfons Mucha nebo Wichterle, budete civět do zkamenělého ksichtu. Možná si někdo vybaví pár útržků vědění při jméně Václav Havel, ale není to samozřejmost. Co je tedy onen pocit češství, který občas opanuje člověku srdce, mozek a proudí v tepnách zrychleně, jako by krev toužila po centrifuze? Je to skutečně náš vlastní egoismus, kdy svou velikost potřebujeme obléct do národního dresu a ten pak zpětně bereme za nejkrásnější uniformu? Uvědomil jsem si, že pravý pocit češství jsem měl onoho 30. dubna, kdy jsem nedokázal odejít od lidí, kteří ke mně patří. V takové chvíli buď něco cítíš, nebo ne. Kompromisy neexistují. Nebyl jsem hrdý na fotbalisty, ani na hokejisty, ale na historickou chvíli, co spolu s jinými Čechy zažívám.

To byl silný pocit češství plný ryzí národní hrdosti.