Chleba je stvoření rozmarné, to všichni víme, někdy se povede a někdy ne. A tomu pánovi až před nedávnem – po všech těch letech a zkušenostech – prozradil jistý mladý kuchař, v čem spočívá ten trik. Chcete to vědět? Je to prostší nežli prosté: nesmí se bouchnout dvířky od trouby! Vykřičník! A ještě tři vykřičníky!!! Věděli jste to? Vsadím boty, že ne.

Dvířka musíme zavírat jemně, jako když vrabec tančí menuet. Když jimi silácky bouchneme – prásk! – těsto se lekne a nekyne, a dobře nám tak! Pána ta informace velmi nadchla. Chleba mu kyne jedna radost. Je to pro něj důkaz, že každý den a v jakémkoli věku se lze něco podstatného naučit. Je to důkaz, že záleží na úplných maličkostech.

Je to důkaz, že věci mají svou logiku, jenom občas nevidíme, jakou. Důkaz, že život není nesmyslný chaos. Není to pitomé, bezcílné rejdění náhod, je to řád, kde každý děj má svoji příčinu. Kdysi v pravěku, kdy slovo mobil znamenalo jen papírové tajtrlíky, kteří viseli od stropu a hrál si s nimi průvan, jsem měla schůzku s jedním divadelníkem.

Nebylo to rande, měl pro mě pracovní nabídku, ale mně se tenkrát všechno vymklo z rukou a na schůzku jsem vůbec nepřišla. On stál půlhodinu na refýži v dešti. Měl tisíckrát právo poslat mě ke všem čertům, prásknout jednou provždy dveřmi a odepsat mě jako nespolehlivou. Víte, co udělal? Zavolal a zdvořile se mi omluvil, že na schůzku bohužel nemohl přijít.

Moc lituje a doufá, že mu dám druhou šanci. Byla to bílá lež, bělostná lež džentlmena. Držel ty dveře pořád otevřené. Ne já jemu, to on dával druhou šanci mně. Hned jsem mu přiznala, jak to doopravdy bylo. Od toho momentu nám bylo jasné, že spolu můžeme a chceme pracovat. Kdyby mě byl býval zavrhl, šli bychom od sebe se studem a v hněvu. Dveřmi se prostě nemá jen tak prásknout. Ničí to budoucnost a nemáme to rádi. Nikdo. Dokonce ani ten chleba ne.

DANIELA FISCHEROVÁ