I já jsem se vetřel mezi referující s povídáním o písničkářích druhé půle šedesátých let, o jejich textech a vlivu na tehdejší společnost. Nebylo to ale referování samožerné, mluvil jsem jen o starších kamarádech a kolezích, mně bylo tenkrát sotva patnáct.

Když jsem tak z pódia pro dvacet posluchačů v sále nadšeně hodnotil společenský dopad revolučních folkových písní, a to jak koncem šedesátých let, tak i koncem let osmdesátých, uvědomil jsem si, že přímo naproti přes Mariánské náměstí nachází se budova magistrátu. A já tu řečním, místo abych konal! Proč se mi vlastně dneska nechce napsat nějakou kousavě ironickou odrhovačku na téma navinulé grantové politiky? Možná proto, že těm dnešním je to jedno. Komunisti nám aspoň zakazovali a všelijak se mstili, avšak tito nám jenom pohrdavě kynou z okének svých bentleyů. (Díval jsem se na webové stránky, nejlevnější model GT stojí 4 819 738 Kč, ale zase má průměrnou spotřebu jen 17,1 l na 100 km. Takže nekupte to…)

Často se s kolegy písničkáři nad pivem zamýšlím nad tím, jaké pokračování by mohla mít naše činnost, kam by měla směřovat a má-li vůbec ještě nějaký smysl. Takové úvahy se pochopitelně neobejdou bez jednoduchých historických analýz – nakonec se vždycky shodneme na tom, že prvním motivem našeho konání nikdy nebyly a asi nebudou politické ideály, ale docela obyčejná touha vyjádřit se a nějak tím upoutat (pobavit či rozplakat) sál. Vloudí-li se do projevu, do textu sociálněkritická či politická nota, zřejmě to tak muselo být, ale nejde o žádný program.

Prvořadým „cílem“ bylo zazpívat a pokusit se na chvilku souznít s touhami i trápením publika. Folkový protestsong se pak stává jen jakýmsi vedlejším produktem v duchu Werichova rčení (parafrázuji): „boj proti blbosti je sice marný, ale povinný“. Univerzální platnost této moudrosti ovšem dává inteligentnímu folkovému protestsongu naději na velmi dlouhý život. Já jsem zatím aspoň podepsal petici a napsal tento fejeton.

Jiří Dědeček