Vypočítám pak relativitu létání a cest. Cesta z Prahy do Kosova autem je strastiplnější a zábavnější než let do Austrálie, ve středu Evropy člověk možná občas najde cizejší prostředí a podivnější zvyky než v Číně nebo Japonsku. Svět je přeplněn paradoxy. Všichni navíc žijeme ve falešné iluzi, že po zeměkouli je vlastně kamkoliv blízko. Stačí letadlo, peníze a jakákoliv cesta je otázkou hodin.

Když jsem vycházel o víkendu z pražského kina, chytil jsem si límec, přitáhl jej ke krku, jak sychravé počasí řádilo kolem u uší, a pak si stoupl před vchod a čekal na kamaráda.

Pozdní večer vyhnal ven téměř jen mladé páry, co jim nevadí v deset hodin sednout před plátno, nemusí brzy vstávat.

Mladí měli navzájem propletené ruce, smáli se, míjeli výlohy plné luxusních obleků, jejich svět byl jasný a uvolněný jako šátek puštěný ve větru. Vtom večeru byla melancholie a byl plný oněch iluzí o pokroku v životě lidstva, byl taky plný relativní prosperity, téměř nikdo nestrádá, lidé si vybírají svůj osud, ať vědomě či podvědomě. Život je tak sladký.

Jen o dvě a půl hodiny letu vedle, v Kosovu, žijí stovky tisíc lidí ve strachu o budoucnost.

Hodně z nich opustilo svoje domovy a žijí v jiných, nemají jasnou perspektivu, nemají možnost jen tak si vyrazit do kina, či jinak trávit nedělní večery. Šest hodin letadlem je pak afghánský Kábul. Zcela jiná civilizace, jiný svět. Nelze jej měřit na hodiny, které strávíte v letadle, tento svět je od vás vzdálený několik staletí. Jsou lidé, hlavně ženy, které nikdy neopustily svoji vesnici, většinu života tráví v domě. I ti, kteří se vydají na cesty, málokdy opustí provincii, navštíví hlavní město Afghánistánu, Kábul. Akdyž vás potkají, setkají se vaše oči, půjde o zvláštní setkání s časem, nejen s jinou kulturou, ale i zcela jinou dobou.

Pokud častěji cestujete, rychle si uvědomíte, jak mnohem blíže jsou vám Japonci ve svých megapolích, Tokio s třiceti miliony obyvatel, co nikdy neusíná a superrychlý vlak vás přesune kamkoliv, blíže než horský svět Afghánistánu ležící na půli cesty. Blíž vám bude i uvolněný svět Polynésie nebo komunistický Peking.

Pochopíte, že velikost světa se neměří na kilometry, jediným skutečným měřítkem je relativita času. Největší vzdálenost totiž musí při každé cestě urazit váš mozek, váš světonázor, vaše kultura rezonující vám v žilách.

Jsou země, kam nikdy mentálně nedocestujete, to jen své šlápoty otisknete do písku.