Seděl jsem na obědě a pozoroval kamaráda, kterak mu zpoza rukávu u obleku koukala záložka košile s ručně vyšitým monogramem. „Copak, nechal sis ušít košili?“ ptám se.

„Jinak už to nedělám,“ odpověděl Michal. „Košile si už nechávám od loňských Vánoc jenom šít, obleky už dávno, narazil jsem teď na ševce, co šije boty. Všechno je prvotřídní kvalita, a když si spočteš, kolik zaplatíš, že to máš na míru, a jak dlouho ti to vydrží, není o čem diskutovat,“ rozohnil se při vysvětlování životního stylu kamarád.

Vedle sedící Martin kroutil očima. „Já myslel, že tady spíš vybudujeme neformálnější společnost chlapů. To je nepochopitelný snobismus,“ nadhodil a točil se ke mně, kterýžto jsem žil dlouho v zahraničí, zda je to normální, když člověk není diplomat, milionář nebo módní návrhář, aby měl všechno šité na míru s vlastním podpisem.

Nechtěl jsem vypálit, že jsem u svých známých, které mám různě po Evropě, nikdy podobné zvyky nechávat si šít oblečení neviděl, pokud se nejednalo o slavnostní smoking, svatební oblek a uniformu, a tak jsem hledal únikovou cestu, abych Michala neshodil. „Není to určitě běžné, ale souvisí to s nabídkou konfekce. Ta je u nás slabší, a proto se vyplatí ušít si něco svého,“ lavíroval jsem mezi dvěma světonázory: poživačného a lehkým snobismem postiženého Michala a lidového, střídmého Martina.

„A co ten monogram? To jsi nějaký šlechtic? Nenecháš si udělat erb? Slyšel jsem, že ruští zbohatlíci si nechávají dělat erby, dokonce si prý kupují od evropské šlechty tituly,“ vysmíval se Martin a na Michalovi začínala být vidět nervozita a podrážděnost. „Nerozumíš stylu. Co je špatného na tom, že dáš vydělat dobrému krejčímu nebo ševci? Kdyby nebyli lidé jako já, tak to řemeslo pomalu odumře. Udržujeme vlastně řemeslnou tradici, jestli to nechápeš,“ vystřelil přímo a zprudka.

Martin mávl rukou. Pochopil, že styl moderních mladých mužů se změnil a on jej jen nezachytil. Proč by ten, kdo má peníze, neinvestoval do oblékání takhle? Není nakonec dokonce lepší, že si koupí oblečení ušité doma českým krejčím a ne v Číně ušité konfekční košile a obleky?

„Ale proč ten monogram?“ neodpustil si Martin.

„To je signál pro znalce, že si potrpím na styl. Jen tak se s něčím nespokojím. Chápu, že provokuji, ale patří to k mé generaci,“ opáčil.

Milan Fridrich