Zatímco někteří jiní lidé nabízejí za úplatek reálnou pomoc, „tlačenku“, on nabízel pečený vzduch. Zcela statisticky nasliboval většímu počtu rodičů, že se za dítě přimluví, udělá, co bude moci a vyinkasoval bonusy. Od rodičů, jejichž dítě se na školu dostalo, si je poté nechal, těm druhým je s omluvou vrátil, že se nedalo nic dělat. Podvedenými nebyli studenti ani škola, jen důvěřiví rodiče.

Člověk prostě někdy nedokáže důvěřovat systému, který nemůžeme ovlivnit. A jedno, zda jde o přijímací pohovory na vysokou školu nebo třeba o operaci u lékaře. Pamatuji si, jak moje prababička měla vždy schované balíčky peněz pro lékaře, pohřební službu a různé jiné služby, které byly buď ve své době zcela zdarma, nebo se o ně měl postarat někdo jiný. Když ležel kdokoliv z příbuzných v nemocnici, nedokázala něco nepřinést personálu, nevěřila, že by se mohlo jejím drahým dostat slušné starostlivosti bez „bonusů“. Když si lékař nechtěl peníze vzít, propadla panice, že pradědovi už není asi pomoci. Teprve intervence rodiny ji přiměla uvěřit, že je vše v pořádku. Určitě v jejím chování sehrála svou roli zkušenost, ale také obecná lidská povaha.

Ve chvíli, kdy člověka čeká rozhodující klání, životní okamžik, nechce ponechat nic náhodě a věří, že svou aktivitou může věci navést správným směrem. Nebojí se drobných úplatků, aby pomohl bližním, nepřijde mu divné odměňovat lidi, kteří jsou už jednou placeni. Onen strach, že bez osobní angažovanosti a investice se octne jejich věc v nevýhodě oproti jiným, je nutí k zoufalým vypočítavým krokům.

Je snadné tento systém zneužít jako zmíněný právník a je stejně lehké se tak chovat i v jiných povoláních. Člověk nemusí vyvíjet žádnou velkou aktivitu, jeho pomocníkem je lidský strach a touha uspět. Když je někdo dost vychytralý, spočítá si, že i statistický vzorek, tedy počet těch, kteří normálně bez protekce uspějí, uzdraví se či dostanou, co žádají, mu zpříjemní život, lidská povaha ukáže svou hlubokou absurditu.

Jediným lékem je osobní hrdost a sebevědomí, nechuť cokoliv dělat „navíc“, nečestně. Vybudovat takovou společnost ale trvá dekády, a jak dokazuje skandinávský příklad, aby se poctivost usadila hluboko v kostech společnosti, je potřeba posilovat solidaritu. Velká korupce totiž začíná u těchto drobných obav o osud vlastních věcí. Teprve až se všichni zbavíme obav, bude naše společnost skutečně svobodná.

MILAN FRIDRICH