Jednou se stalo, že zmizel obchod a s ním i uzenina. Za několik měsíců jsem se toulal po okolí a objevil řeznictví. Nekonal se žádný happy end, můj oblíbený pokrm neměli v požadované podobě, od oblíbeného výrobce. Když jsem chtěl odejít, řezník v zástěře, prozrazující, že neustále zásobuje krámek čerstvými věcmi, prohodil: „A nechcete, pane, čerstvý výběrový gothaj?“ A já jsem prostě neodolal.

Překvapilo mě to. Gothaj totiž obyčejně nejím. Naposledy v nádražní jídelně v Kolíně někdy v roce 1992. Pěkně s cibulí, octem a mírně navinulým chlebem. Od té doby jsem se salámu vyhýbal, vlastně ani nevím proč. Nic jsem proti němu neměl, jen nabídka uzenin narostla do obřích rozměrů a gothaj se stal synonymem pro éru, kdy jsem pojídal utopence po hospodách.

V jedné ruce skripta, ve druhé těžký půllitr piva. A najednou kráčím domů, v igelitce se mi klimbá balíček dvaceti deka růžovoučkého prorostlého salámu. Chuť špeku a sádla mi začala sama poskakovat po patře, když na mě zavolá Ital Antonio, provozující malou pizzerii pár ulici od mého bydliště. „Nedáme si víno a řeč?“ mrkl na mě, a jelikož jsem nechtěl vysedávat venku, zaskočil ke mně domů. Po několika sklenkách piva jsme dostali hlad. V lednici přitom byl pouze můj gothaj. „To nevadí, neznám tuhle pochutinu, ale dám si ji,“ uklidňoval mě Antonio a já pečlivě položil plátky salámu na velkou mísu, zasypal je cibulí a polil vinným octem. Pak jsem jen čekal na Antoniovu reakci.

Rychle nabral vidličkou dva kusy, omáčel je a vsunul do pusy. Žvýkal, pokrucoval hlavou a najednou se rozzářil jako lampion v čínském průvodu. „Vynikající. To je česká mortadella? Ve kterém století jste ji začali dělat? A koho napadl ocet?“ zasypával mě otázkami. Mortadella je po parmské šunce nejslavnější italskou uzeninou. Je oblíbenou boloňskou lahůdkou. Fakt, že restauratér Antonio ocenil gothaj takhle vysoko, mě udivoval jen do chvíle, než jsem jej vzal do úst. Nic tak lahodného jsem léta nejedl. Nebyl to levný salám ze živočišných zbytků, nýbrž precizní profesionální salám s hlubokou a přitom jemnou chutí.

Znovu se mi potvrdilo, že i levné věci se dají udělat špičkově. Posedlost kladenskou pečínkou mi pak nahradily „časy gothaje“. A doprovázela je radost nad kvalitou některých českých řezníků.

Milan Fridrich