Nakonec si místo sebevraždy vybere útěk a jiný nový život. Téma osobního štěstí, odpovědnosti, údělu nebo povinnosti vyvolané tradicí, společenskou potřebou patří mezi nejvýbušnější, ať se o něm bavíte se ženami, muži, na vesnici, ve městě, v Česku nebo jinde ve světě.

Nejde totiž jen o morálku nebo normy chování, lidská dušemábezpočet hlubokých, temných, neprobádaných zákoutí, dokáže změnit svoje naladění, dokáže člověku působit trápení a peklo, aniž kdokoliv kolem vás hne prstem.

Útěk od čehokoliv je potom výsledkem vnitřních muk, něčím pro cizího člověka nepopsatelným. Duše může člověka vyhnat z jeho bezpečí a stát se šelmou. Podobná věc se stala jednomu známému mého kamaráda. Jakoby z ničeho nic (všichni ale nějak cítíme, že nic není „z ničeho nic“) přítelkyně najednou přišla domů a oznámila, že odchází. Ještě den předtím koupila potraviny na víkend, pečlivě vyžehlila mužovy košile, zaplatila složenky a pak najednou přijde a řekne: Už s tebou nechci žít, odstěhuji se. Chlapík nevěřícně zíral, jako by mu zbořili nad hlavou dům. Žena si vzala sbalený kufr a zmizela.

Žádné vysvětlování, žádné důvody, výčitky ani hádky. Tahle událost se stala před třemi lety, onen muž s tou ženou po celou dobu nepromluvil ani slovo. Neměli děti, žena nadobro zmizela a muž neměl sílu ji hledat. Ani se vlastně nerozešli, ani nic nevypořádávali. Když tu najednou, po třech letech, ji potkal v kavárně uprostřed Paříže. Nejdřív se tvářil, že ji nevidí, sledoval jen, jak se chová. Zapomněl na její pohyby rukou a mimiku, která nám dává osobitost. Zapomněl na úsměv, na fakt, že vždycky pije kávu bez mléka, měl jiný život, jinou ženu, děti a sny, které byly od příběhu té dívky z kavárny odděleny celým vesmírem. Přesto se odhodlal, vstal a došel ke stolku té dívky, která mu během jediné vteřiny zmizela ze života, a on si pak další miliony vteřin nedokázal vysvětlit, co způsobil tak strašného, že od něj někdo musel utéct jako divoký kůň zpátky do volné prérie. „Ahoj,“ pronesl tak nějak šeptem. „Ježíši ahoj,“ opětovala téměř s radostí dívka a udělala mu místo, aby si mohl přisednout. Když si vyměnili pár zdvořilostních frází a otázek o tom, jak ten který žije, padla ta jediná smysluplná otázka. „Proč jsi mě tak opustila,“ vyhrkl.

„To bys nepochopil,“ řekla. „Pamatuješ, jak se zastřelil Kurt Cobain z Nirvany? Prý už nedokázal to utrpení života vydržet. Byla jsem na tom stejně, jen jsem se nezabila.“ Nemysleme si, že vždy víme, jak se druhý cítí.