Umění slovního krasobruslení jsem velmi ocenila v této historce: Kamarád zhruba mého věku – ano, už nám dobíhá záruční lhůta! – žádal u jedné nóbl fi rmy o práci. Vyplnil dotazník a doufal.

Firma mu žádost rychle vrátila. Nepřipsala tam „Dědku, skoč do rakve!“ ani „Senil-debil-už aby tu nebyl!“ či cokoli podobně urážlivého. Zhostila se toho nadmíru elegantní větou: „Náš software bohužel neumí zpracovat Vaše rodné číslo.“ Dokonalé, že? Minulý týden jsem pobrala svou první penzi a možná proto jsem na diskriminaci nás s tím nezpracovatelným rodným číslem trochu cimprlich. Šla jsem si z té první penze koupit taštičku na dokumenty a hned jsem zjistila, že se mi do důmyslné soustavy okének a škvírek nevejde občanská legitimace. Zase to ostudné rodné číslo! Vy mladí a perspektivní holt máte občanku menší a taštičky se šijí jenom pro vás, dobře vám tak!

Ale dějí se nám stařenkám i hezké věci. Kupříkladu! Vešla jsem do prodejny drahých koberců. Nechtěla jsem nic kupovat, jen jsem tak přišla potěšit oči. Povšiml si mě drobný prodavač. Evidentně byl na svůj obor machr a věděl o něm první poslední. Varovala jsem ho, že kšeft se mnou neudělá, ale nedbal. Vodil mě prodejnou jako obrazárnou v Louvru a dával mi odbornou lekci. Už vím, jak se pozná gabeh, co pouští chlupy a do čeho se mi dá mol. U jednoho zvlášť krásného kousku se ke mně důvěrně naklonil a tónem, kterým se sdělují burzovní tajemství, mi řekl: „Nádhera, že? Ale, madam, tenhle si neberte. Já bych vám to sice neměl říkat, ale tohle není ruční práce, to je stroj. Víte…“ ztišil hlas až k intimnímu spiklenectví, „až na něj kouknete tak za padesát roků, zklame vás, jak bude vybledlej.“ Bůh tomu dobrému muži žehnej! Smála jsem se celou cestu domů.

Rázem jsem zapomněla na všechny drobné ústrky páchané mému rodnému číslu. Za padesát let mi bude sto deset, a uznejte sami – kdo by se pak chtěl koukat na vybledlej koberec?

Daniela Fischerová