Ten postarší muž nezaměnitelného zjevu mi kdysi vysvětlil: „Co se týče oblečení, jsem citově založený člověk.“ Manželkamuprý vyčítá, že některé z jeho trenýrek jsou starší než jejich manželství, on je však odmítá vyhodit, ježto k nim chová citový vztah. To samé platilo rovněž o jeho legendární bundě, v níž se neváhal objevit ani na mezinárodní konferenci.

Jenže ta bunda vypadala, jako že se původně macerovala v rašeliništi a pak byla užívána co norná stěna při haváriích naftových tankerů; nevýslovnou barvu měla ta bunda, a k tomu jako by jí věkem naskákaly jaterní skvrny. Působila natolik leprosně, že v chemické čistírně ji zarytě odmítali přijmout – snad z obavy, aby nenakazila ostatní zdravé kabáty či neinfikovala personál. Av téhle úžasné bundičce chodíval dr. Týc ještě loni, když po operaci kolena nosil pár měsíců francouzskou hůl. Jednou se stavil v technické knihovně, která tehdy sídlila v Klementinu. Hodinku studoval objednané publikace, načež si udělal přestávku. Kafe z automatu si šel vypít ven před knihovnu.

Schválně si ho zkuste představit: šedesátiletýmuž v dechberoucí bundě se v průjezdu Klementina zamyšleně opírá o berli a v ruce třímá již prázdný umělohmotný kelímek. Vté chvíli k němu z náměstí přiskočí městský strážník: „Amámtě, chlape!

Přistihl jsem tě, tady nesmíš žebrat. „Doktor Týc třeští nevěřícně oko: „Co si to, člověče, dovolujete? Víte vůbec, kdo já jsem? Vědecký pracovník!“ Po Mariánském náměstí zděšeně prchá mladičký strážník, pronásledován strašlivým starcem s holí. „Stůjte,“ křičí za ním dr. Týc. „Já si vás zjistím! Budu si stěžovat…“

Ovlásek unikl strážník. Roztrpčený dr. Týc se trmácí domů s pocitem příkoří, ukřivdili jeho bundě. Vtramvaji polohlasem mumlá: „Vždyť je krásná! Přece ji nevyhodím, hřeje!“Ado hrudi se buší francouzskou berlí.

Vystoupí na Letenském náměstí a zamíří po chodníku kolem samoobsluhy. Ukontejnerů se tu povalují tři podroušení bezdomovci. Jeden z nich se však mátožně zvedá a s rozpřaženými pažemi zatarasí dr. Týcovi cestu: „To jsou naše popelnice..!“ Týc lapá po dechu. Kdekdo se proti němu spikl. Dobelhá domů, svlékne bundu a zlomeným hlasem oznámí ženě, žemusmí koupit nový kabát. Happy end ovšem nečekejte.

Do dvou dnů stal se nositelem hezkého světlého pláště, jeho věhlas tím však značně utrpěl. Ve společnosti nikdo dr. Týce nepoznává a jeho kolegové v kuloárech jen teskně potřásají hlavami: „Všimli jste si..? Kdepak, to už vůbec není on.“
LEON BERGER