Jakožto milovník díla Karla Maye jsem samozřejmě nesl s sebou jisté informace, román nazvaný Divokým Kurdistánem jsem četl kdysi se stejným zaujetím jako Rudého gentlemana. A musím přiznat, že Mayova dokonalá znalost tehdejších reálií a přesná práce s mapou překvapí dodnes, ale stíny postav jako Kara ben Nemsí nebo princezna Marah Durimeh brzy setře kvasící přítomnost…

Duhok je vzdálen asi 150 kilometrů od hlavního města Erbilu a jako každé větší centrum, které jsme na cestách spatřili, se spontánně a bouřlivě rozvíjí. Na první pohled překvapí nečekaně vysoká životní úroveň (průměrný plat v Kurdské federativní republice činí asi 750 dolarů měsíčně!). Druhým překvapením byla pro mne pozornost, kterou kurdská strana naší návštěvě věnovala – setkali jsme se s ministrem kultury panem Falakadinem Kakeiem a se starosty několika významných měst, televizi a rozhlas jsme měli neustále v patách.

Třetím překvapením pak je nepopiratelná sympatie k Česku, respektive Československu. Do dějin kurdských osvobozeneckých bojů se totiž naše země nesmazatelně zapsala zbraní, které Kurdové říkají „Brno 17“ a o níž se vší vážností tvrdí, že jim valnou měrou pomohla zvítězit, poněvadž má mnohem delší dostřel než všechny kalašnikovy, jimiž bývali vybaveni nepřátelé. Je to obstarožně vyhlížející puška s dlouhou hlavní a se zásobníkem na pouhých pět nábojů, po každém výstřelu je třeba zbraň natáhnout. Přesto však nemohu zastřít, že jsem při pohledu na ni cítil cosi jako národní hrdost, pocit, který u nás a v nás pod Klausovým či Paroubkovým vlivem postupně mizí a je nahrazován prázdnotou.

Záviděl jsem Kurdům jejich schopnost dojímat se za zvuků hymny či při pohledu na státní vlajku, o sledování dokumentů z nedávné krvavé historie ani nemluvě. Zatímco pro nás se hrdinství a čest staly prázdnými pojmy a smrt pouhou součástí statistik, pro Kurdy jsou obě kategorie velmi živé a současné.

Kurdský národ, rozkládající se především na území čtyř sousedních států (Irák, Írán, Turecko a Sýrie), odložil pušku „Brno 17“ a touží dát o sobě vědět mimo jiné i skrze literaturu. To bylo cílem i naší návštěvy, to je také důvod, proč dnešní fejeton věnuji svým přátelům Kurdům. Mimochodem lidstvo Kurdům vděčí za víc, než si možná uvědomuje – oni totiž vynalezli knoflíky. A tak tedy bez českých zbraní by se možná lidstvo vybíjelo méně přesně, ale bez Kurdů by mu dodnes padaly kalhoty.

JIŘÍ DĚDEČEK