Chodíme takzvanou meditační chůzí, to jest šouráme se s pohledem sklopeným k zemi jako zombie. Kamení po nás dosud neházeli, jen jsme občas terčem dětských provokací. My však víme, že je to pouhý test našeho vnitřního míru, a s nejapným úsměvem se mrtvolně šouráme dál.

Měli jsme kurz v malé vísce v horách. Jednou si tam na mě počíhala typická hovorná stařenka. Rázně si mě odchytila a tónem, jemuž se neodmlouvá, na mě vyjela: „Helejte, co vy jste vlastně zač?“ Lehce mi zatrnulo. Za mnou se tyčil křesťanský kostelík a ve vzduchu visela náboženská válka. Pak jsem to riskla a popravdě jsem řekla: „My jsme buddhisti.“ Ji to nijak nevyvedlo z míry. „Jo ták!“ Usmála se, dokonce na mě spiklenecky mrkla. Užasla jsem. Jí to slovo vůbec něco říká? Nepobouřilo ji? Tolik informovanosti, tolik tolerance pod tím šátkem na babku? Skvělé! „A co celý dny děláte?“ zvídala bábinka. Přeochotně jsem spustila: „Víte, učí nás jeden mnich.“ Teprve teď té dobré ženě spadla brada. „Mnich?!“ vypískla nevěřícně.

„Copak mnich může být taky nudista?“ Ano, ano! Nejdřív se zasmějte a hned pak smrtelně zvážněte. Je to jen jeden důkaz ze sta – ze sta takových důkazů denně – že slyšíme, co chceme, vidíme, co chceme, a tvoříme si názor z přeslechů a chybných výkladů. Naše úsudky stojí na základech tak vratkých, že by z nich spadl i kurník, natož pak životní fi lozofi e. „Věčně jíme salát z pravdy a omylu.“ psa Goethe. Kdyby ten hovor skončil první větou, navždy by ve mně utkvěla vzpomínka na moudrou stařenku, kterou nepohorší blízkost divných neznabohů, a ona by odešla s rozveselujícím dojmem, že jsme všichni náruživí naháči. Obě bychom věřily, že jsme o něco chytřejší, a pak bychom to vyprávěly dalším a šířily své bludy jako bacilonosiči infekci. A tak vzniká obraz světa. Můj, její, a jistě i ten váš. P. S.: To celé se stalo na Silvestra. Mrzlo, až praštělo, sněhu po kolena.

Široko daleko žádná řeka ani bazén. Co by tam proboha dělali nudisti?

Daniela Fischerová