Druhý důvod visel na zdi půjčovny DVD. Plakát k filmu Mnichov – o teroristickém útoku na izraelskou výpravu na mnichovské olympiádě z roku 1972. „Mnichov je národní trauma srovnatelné s Bílou horou,“ říkal nám kdysi na vysoké škole profesor Milan Machovec. „Zatímco na Bílé hoře Češi tehdy prohráli, během Mnichova ani nevystřelili a vzdali se potupně silnějšímu nepříteli,“ dodával kritik českého opatrnictví a taktizování.

Může se zdát, že souvislost Mnichova 1938 a 1972 je pouze subjektivní. Jednou šlo o zradu, jindy o násilí několika teroristů na hrstce sportovců. Jenomže nejde o to, co mají oba Mnichovy společné, ale právě o rozdílnost. České pojetí Mnichova je pasivní, je o zradě jiných a nemožnosti nebo neschopnosti se bránit, kdežto v případě Izraele jde o srážku s iracionálním násilím, které následovala tvrdá vražedná odveta.

Český nebo správněji československý Mnichov je o dějinné bezradnosti „malého“ národa sevřeného Německem a Ruskem, kdežto izraelský Mnichov je o nemilosrdném gestu starověkém: oko za oko, zub za zub. Možná proto jsou Češi radikálně rozděleni v palestinsko-izraelské otázce. Jedni straní izraelskému právu na obranu a na stát, druzí nejsou ochotni přijmout právo na odplatu, na násilnou politiku.

Češi mohli v roce 1938 přece taky bojovat, nemuseli jsme přijmout diktát bez protestů, bez odporu. Když něco takového uděláte, dáte přednost taktice před bojem, byť pro tisíce, desetitisíce lidí smrtelným, budete hájit právo na pasivitu. Je jedno, zda za odmítnutí války může národ nebo jeho vůdci. Tím ale vyroste trauma, protože každý tak nějak cítí, že národ, který není ochoten pro svoje zájmy umírat, je zranitelný a když doje na lámání chleba, může se dostat velmi snadno do područí bojovnějších. Zajímala by mě psychoanalýza tohoto traumatu, přízraku, který koluje v podvědomí mnoha Čechů.

Zajímalo by mě, zda spolu s okupací po roce 1968 nebubnuje v našich emocích, když sledujeme postupující evropskou integraci. Mnichov je podivná událost, která nemá v dějinách země obdoby. Ne každý národ má srovnatelný přízrak, který nelze nijak snadno překonat nebo přebít. S výjimkou Izraele. Ani jeho „Mnichov“ ale není bez šrámů na národní duši, není snadno uchopitelný a popsatelný.

Milan Fridrich