Zavolala jsem jí a mluvily jsme hodinu a sedm minut. Možná znáte ty zbytečně přetrénované telefony, které vám při hovoru automaticky odpočítávají čas a nervují vás tím, že ho zobrazují po vteřinách. Kdo se jich prosí? Huš, mluvily jsme sedmašedesát minut a tři vteřiny a pořád bylo o čem. Jako bychom se rozešly včera, jak říkají bývalí, když do sebe po letech někde nečekaně vrazí a zamíří do kavárny.

„Tak třeba někdy…ale to asi ne, co?“ řekla Alena na závěr tak zaraženě, jako by se mi chystala navrhnout cosi hodně absurdního, třeba lov tuleních mláďat.

„No… třeba, co víš. Třeba někdy jo,“ konverzovala jsem třeskutě.

Oběma nám bylo jasné, že se nesejdeme, nesešly jsme se nikdy. Patříme k těm lidem, co si něco optimisticky domluví, a pak to z devětadevadesáti procent zruší. „Něco“ nám do toho vleze. Co něco, práce. Obě máme ten typ práce, co leze do všeho.

Ale vzpomínky na někdejší hvězdné mejdany, na tříhodinové obědy, na tahy po antikvariátech a nekonečné debaty po kavárnách ještě úplně nevybledly. Pořád ještě vím, že tyhle věci existují a že je taky možné sedět půl dne na Petříně pod třešní a koukat, prostě jen tak.

Takže se pravidelně zálibně dívám, jak se mi plní diář na příští týden. Oběd s Denisou. Na pivo s Honzou a jeho ženou. Na koncert s dcerou. Na výlet se sousedkou. Pak prožiji příjemný víkend, kdy si všechna ta lákavá setkání představuji. Jaký to naplněný a veselý týden na mě čeká! Přímo ideální týden.
A pak to začne. Práce vleze do pondělka a požere oběd s Denisou. Ještě toho zbývá dost, ale už to začalo. Vždycky věřím, že tentokrát se to nestane, ale zatím se to stalo vždycky: práce požere celý týden.

„To nic, tak někdy, ozvi se, až budeš volnější,“ říkají vždycky, když schůzku ruším. Slíbím to, jenže za pár dní už si nepamatuji, co kdy kde. Ale v diáři to vypadá krásně, jako báječně naplněný bohatý program.

Ó, jak si budu závidět ten pestrý a košatý společenský život, až po letech najdu tenhle diář zapadlý za starožitnou skříní.

Helena Kovaříková