Pak přijel taxík, nasedl jsem a atmosféra se změnila. Kabinou auta prostupoval, poskakoval a táhl se jako kabát přilepený žvýkačkou k sedadlu kvílivý jazz. Saxofon se přetahoval s basou a klavírem o místo na slunci. Hudební variace mezi sebou něžně laškovaly, stačilo se natáhnout a zaposlouchat se do muziky, která patří mezi hymny noci. Nálada, kterou jsem zažil na nábřeží, zmizela.

Připadalo mi, že se s Prahou loučím, opouštím ji navěky. Přemýšlel jsem, proč mi do mysli vstoupila jako rázná dáma myšlenka na útěk, na loučení. Neslyšel jsem onen jazz v nějakém fi lmu? Nešlo o vzpomínku? Po minutě se mi vybavila jiná scéna. Jedu takhle po New Orleans a najednou začal zpívat Elvis Presley, otevřel jsem okno a pozoroval místní hudebníky s trumpetami na nároží. Elvis nefungoval, nechtělo se mi přijmout verzi New Orleans obarvenou rokenrolem. Elvise jsem si pouštěl a zamiloval si jeho tóny ve spojitosti s Las Vegas.

U dveří herny, nočního baru, u bazénu v motelu se mi v hlavě samy skládaly tóny jeho písní. Stejně tak mi v hlavě zpíval Frank Sinatra nebo Barbra Streissandová v New Yorku. Šel jsem nočním městem se sluchátky a nechával jej odívat do jejich písní. Monumentalita Manhattanu, ošuntělost Brooklynu najednou dostávaly správný rozměr a New York mne uchvátil svojí tesknivou křehkostí. Najednou i ty nejvyšší domy dosahovaly lidských dimenzí, neohromovaly tak, jako ve dne. Paříž jsem měl nejraději frázovanou v písních šansoniérů nebo raperů, většinou Alžířanů a Tunisanů, kteří žijí jako druhá, třetí generace ve Francii, mluví jazykem bez akcentu, ale mají v krvi arabský rytmus.

Barcelonu jsem procházel za zvuků Mozartova Rekviem. Staré imperiální město plné bulvárů, v němž je zaražena Gaudího katedrála, na dveřích paláců visí ohromné petlice, na oknech ocelové zašlé mříže, to je město, které potřebuje monumentální hudbu, při níž vám ze srdce sama vychází lítost.

Noc v Barceloně mimo zábavní střediska je tichá a vylidněná a rekviem podtrhuje její hloubku a dědictví koloniální velmoci. Každé město má svou hudbu a nelze pochopit a ucítit jeho atmosféru, aniž bychom nenašli správné tóny, které jej otevřou. Možná jsme ovlivněni věkem fi lmu, možná všudypřítomnou hudbou, ale je málo míst, která promluví z ticha a hudba jim nepřidá. Je to poušť a širé moře.

Milan Fridrich