Jak se vůbec můžu vypořádat s nečekanou návštěvou u večeře, být připraven o krásně nadýchaný kostelecký páreček a vyjít z toho se ctí? Tak tahle otázka mě trápí už od dětských let, kdy se u nás často v době večeře objevila sousedka a okem průzkumníka, Karel Jaromír Erben by jistě psal zrakem krhavým, projela obsah prostřeného stolu. A hned zaskřehotala: No, Máňo, ty snad nemáš rozum. Copak todle může ten kluk sníst? A všecko? Půjč mi nožík, Honzíku!

A dlouhými prsty, studenými ještě z ulice, mě pohladila po ruce, vyškubla z ní příbor a ŠMIK! Párek zmizel a já smutně seděl nad tou pohromou. Sousedka mě utěšovala: To nic, Honzíku, jeden páreček ti stačil k zahnání hladu, víš? Můj táta kácel akáty na Marjánce celý den.

Večer přišel domů ztahaný, opřel sekeru topůrkem o dveře kuchyně a volal: Noste na stůl, ruce se mi třesou a hlad mám jako lev! Ale nikdy nesnědl víc než jeden páreček. A dva? To už je moc. Bylo by ti těžko, víš? Jak já tu sousedku nesnášel! Stala se příšernou vidinou. Chvatně jsem jídlo polykal, pro jistotu ani dlouho nekousal a zvláště párek do mne padal jak do bezedného hrnce. Ale štěstí se jednou lišácky usmálo. Paní Janíková přišla a vrhala pátravé pohledy: Tak už jsi jedl, Honzíku? Opravdu? A co? Klobásky? No ne! A kolikpak jich bylo? Čtyři? Jejdamankote! Vždyť se ti udělá špatně! Já to jen poslouchám a je mi mdlo.

A s chlebem? I s hořčicí? A dva hrnky čaje? Cukrem slazený? No, Máňo! To je pohroma! A já odcházel z kuchyně a jako vítěz se tahal za manšestrové kalhoty. To bylo před lety. Jenže to chvatné polykání mi zůstalo dodnes jako cejch ohrožení. Nedávno kamarád z Minsku citoval přísloví: Hlad není soused, aby odejíti mohl – a já se zasmál a plnými ústy odpověděl: Když mám plný žaludek, sousedka může odejít i nakvašeně. Nevím, jestli mi rozuměl. Ale vám přeji dobrou chuť, žádný spěch a večer už nikomu neotvírejte, pozor na neohlášené návštěvy, přátelé voňavých dárečků a šťavnatých párečků … nezvoní někdo?

Jan Schwarz

Autor je unitářský pastor a spisovatel www.pastorschwarz.cz