Upíjel jsem kávu a listoval novinami. Kamarád poslal esemesku, že uvízl s autem na dálnici.
Venku se náhle setmělo, šlehl blesk a z nebe vychrstl proud deště. Po chvíli se otevřely vchodové dveře a v nich ostýchavě stanul mladík s půvabně namoklou slečnou. Prošedivělý číšník k nim vykročil a varovně napřáhl ruku. Načež pronesl větu, která mě okamžitě fascinovala: „Pokud venku prší, uvnitř to klouže..!“ Myslím, že lepší definici života jsem dosud neslyšel.

Ten mládenec s dlouhovlasým děvčetem usedli k vedlejšímu stolu a objednali si ledový čaj.
O cukroví, které se tu podávalo, neprojevili zájem. Usrkávali nápoj, mlčeli a navzájem se pojídali očima.
Liják za oknem neustával, blesky zaujatě fotografovaly vylidněné město. Zažehl jsem doutník a zkusil v duchu maličko bilancovat.
„Pokud venku prší, uvnitř to klouže.“ Ano, přesně takový byl můj život.

I když, upřímně řečeno: někdy venku vládlo přímo saharské sucho, a já si stejně uvnitř rozbil ústa. Takže co se týče definice, v mémpřípadě by šlo zřejmě první půlku věty ušetřit.
Téhož dne večer jsem doma prolistoval půl knihovny. Zjistil jsem, že podle různých velikánů je život dar, bitevní pole, břímě i náhoda. Anebo prostě to, co námpřenechává k dispozici stát a manželka.

Pak jsem si vzpomněl, že ve škole nás učili Engelsův výrok: „Život je zvláštní forma existence bílkovin.“
Existence mých osobních bílkovin je zvláštní především tím, že už tolik vydržela. Přežil jsem ledacos, na rozdíl od mnoha příbuzných i komunismus. Přečkal jsem řadu náročných poměrů -jak milostných, tak pracovních. Po dva roky jsem byl dokonce v novinách politickým zpravodajem; z té doby mi zůstala zachována mírná cukatura levého očního víčka.

Mí známí se občas přou, jestli existuje posmrtný život. Já spíše pochybuji, zda existuje ten předsmrtný. Nedávno mi padl do ruky časopis s údajně vědeckým testem: otázky se týkaly životního stylu a výsledkem měl být nejvyšší věk, jakého se můžete dožít. Pracně jsem vyčíslil, kolik cigaret a káv denně spotřebuji. Uvedl jsem choroby, stravovací návyky, obvyklou délku spánku. Trochu mě zarazila otázka, kolik hodin týdně strávím aerobikem: z televize jsem nabyl dojmu, že aerobik je patrně soutěžní výstava anorektických blondýn. Kolonku jsem zanechal prázdnou a sečetl všechny body. Dosaženou cifru jsem sice dvakrát přepočítal, ale pořád mi vycházelo, že jsem už jedenáct let po smrti.

LEON BERGER