Všichni dohromady tvoří pro mne pokaždé ve vypjatých předvolebních atmosférách množinu volitelných kandidátů, bohužel však, jak je patrno, zatím se nikdo z nich ani nepokusil do politiky vstoupit. Často jsem si je v nejrůznějších funkcích představoval; o to víc jsem rozčarován současným stavem věcí…

Chodím se na Petřín uklidňovat, nosím si vzhůru strání seriózní tisk (ach, jak snadno se unese…), abych si v restauraci četbou nad půllitrem spravil náladu. A když mi ji krušovické pivo zase spolehlivě pokazí, nastupuje poslední záchranná instance, totiž okamžiky hledění na město skrze větve stromů a skrze naši slavnou národní historii. Cestou od Máchy k Vrchlickému se pak zpravidla dám po všech stránkách zase do pořádku.

Kdo jako já propadl kouzlu nejkrásnějšího evropského parku, jistě už si také všiml aktuálně popsané Křížové cesty. Legenda je notoricky známá, události už byly věrně vyvedeny v tolika obměnách, že další komentář by byl zbytečný. To zřejmě pochopil i autor nových, tučně psaných textů na širokém pásu bílé podezdívky jednotlivých kapliček. Jde většinou o zahořklé a smutně pravdivé satiry na parlament a vládu, na náš polistopadový pokus o demokracii všeobecně.

Ze všech dvanácti nápisů, jimiž neznámý písmák znehodnotil dobrou zednickou práci, vychází dobře jenom Kryl a Masaryk, oba mrtvi. („Prezidente Masaryku, tvoji první republiku, vzali si do merku, mají ji za zástěrku…“ nebo „Karel Kryl, to borec byl, za pravdu duši vypustil…“ - více citovat nebudu, to byste tam pak už nemuseli chodit.) Kdo má tu smůlu, že se dožil, ten to na Petříně nemilosrdně slízne, prezidenta nevyjímaje.

Snažím se představit si pisatele těch strof - z toho, jak písmenka maluje, z některých téměř archaických kostrbatostí ve stylu a především z neskrývané poučenosti Karlem Havlíčkem by se dalo usuzovat na starší generaci. Zatrpklá obrozenecká nota nemá se sprejery nic společného. Člověku, který se tu na dvanáct pokračování vyjádřil, nejde o pochybnou slávu podpisu a grafické značky, leč o Pravdu a Spravedlnost v ryzí podobě. Řekl bych dokonce, že jeho citlivé duši se čmárání po zdech oškliví, ale už nemohl jinak. Souzním s tím plamenným anonymem; posledně jsem mu alespoň opravil interpunkci. Vím, na kýženou revoluci je to málo, ale každý by měl dělat, na co stačí…


JIŘÍ DĚDEČEK