Dům duní a vibruje, vrtačka překřikuje pilu. Sousedi na sebe volají z patra do patra, konzultují nejrůznější vychytávky, a tak vlastně nenápadně porovnávají míru své rekonstrukční odvahy a kreativity. Nejodvážnější vizi realizují Horákovi.

Manželky se při těch diskusích tváří, že se jich to netýká, ale když si dáte pozor, neujde vám záblesk v oku: Ten Horák se, panečku, dovede postarat! Být manželem, zachvěla bych se hrůzou. Jedna věc je jiná než před dvaceti lety: Pryč jsou doby, kdy se molekulární biologové pokoušeli tapetovat, kardiochirurgové zasklívali okna a klasičtí fi lologové úpěli, kladouce dlaždičky.

Už na to máme lidi. U nás v domě je to teď jako kdysi na náměstí u kašny, kde se, jak známo, scházely služky a pomlouvaly své pány. Naši řemeslníci se slézají na schodech a probírají zabedněnost zadavatelů. Oni by to dělali jinak, lépe, odvážněji, s lepším vkusem, moderněji než my… tedy než sousedi. Sledujeme pomlouvače špehýrkou a bavíme se.

Aby bylo jasno, nás rekonstrukční běs zatím nepostihl. „Jsou na mě pyšní,“ chlubí se Horák loajalitou své pracovní party. Ostatní rekonstruující partaje se nacházejí v různém stadiu deprese. Jedněm udělali ti jejich moc malý otvor do šachty. Jiným dost tlustě neizolovali plovoucí podlahu a soused zdola už píše stížnost. Teď aby nechodili, ale vznášeli se.

Dalším přivezli skříň na míru, ale na nějakou cizí, vůbec jim nepadne. Když nerekonstruujete, jste mimo hlavní proud, a tak se můžete zabývat hloupostmi. Například sedět na balkoně se špunty v uších a kochat se vědomím, že dohlédnete na místa, kde město končí v zeleni. Nebo ležet na zahradě v trávě a dívat se do nebe. Zkuste se někoho uprostřed řeči zeptat, kdy naposledy ležel v trávě.

Lidi to zarazí. V trávě už se totiž skoro nelehá. Taky si můžete pustit nejnovější desku bratří Ebenů a přemýšlet, proč tohle nostalgické cédéčko porazilo v žebříčcích Coldplay, Jarka Nohavicu i Madonnu. Zatímco kolem duní rekonstrukce.

HELENA KOVAŘÍKOVÁ