A pak nám jedno po druhém přistálo na kontě dalších třináct ocenění. A potom jsme všichni zešíleli (my doma taky, tedy já osobně). Pod vlivem toho docela nového „looku“ už u všech kamarádek ze školy najeli na bruselský styl, jen naši nic. To bylo k zešílení.

Všude kolem nás vyhodili peršany a vyměnili je za pestré lino. Háčkované záclony musely ustoupit kretonovým závěsům s dekorem divoce barevných mnohoúhelníků. Do popelnice letěly míšeňské fi gurky tanečnic, secesní vázy, parádní servisy po prababičce, ebenové kazety na fotografi e, všechno, všecičko. U kamarádek se jedlo z nádobí z pastelového plastu.

Sedělo se na štokrlatech s překrásně vybarvenými umakartovými sedáky. Vázy z hutního skla měly aerodynamické tvary a porcelánové popelníky jakbysmet. Jen naši se drželi svého gerstlu, svých dubových parket, koncertního křídla láskyplně leštěného politurou s citrusovou vůní, svých trapných váz značky Gallé. Člověk se za ně musel stydět. Brusel se svým slavným Atomiem, to byl jen jeden z nápisů na rozsvícené přední stěně předpotopního rádia. Hieroglyf stejně záhadný jako třeba Hilversum.

Člověk nikdy nepočítal s tím, že by se s ním jeho osud mohl protnout, stejně jako nepočítáte s návštěvou planety Pluto. Nedávno jsem náhodou zahlédla fotografi i, na které tvůrce Atomia, inženýr André Waterkeyn, předvádí svým dětem, jak bude vypadat ta podivná stavba, co ho právě napadla, ten budoucí symbol výstavy Expo 58, to Atomium.

Postavil na stolní desce tři vidličky a na vršku se snažil vybalancovat několik brambor, předváděl zkrátka svůj model základní buňky krystalové mřížky železa, který měl být zvětšen 165miliardkrát, krásně postříbřen a proměněn v spleť chodeb a restauraci. Děti ho sledovaly bez dechu. Dodnes to v Bruselu stojí, teď navíc krásně naleštěné.

Do Bruselu vždycky jedu se vzpomínkou na naše někdejší malé české domácí revoluce ovlivněné tím nedosažitelným světem, kterému jsme to ukázali. Tuhle jsem potkala v Belgii pána, který povídá: „Cože? Z Prahy? Váš pavilon jsme milovali, všechny děti z Bruselu chtěly jenom tam. My tam jezdili až z Mechelenu.“ Víte proč? Byly tam pastelky a bloky, jezdilo se tam kreslit. A dodnes se na to vzpomíná. Jak prosté, že?

NAĎA KLEVISOVÁ