„Jeden můj děda byl vysoký komunista, který patřil po druhé světové válce mezi stoupence spojenectví se Sovětským svazem, stal se pak obětí čistek a posléze se znovu dostal mezi vysoké komunistické funkcionáře za generála Jaruzelského. Děda z otcovy strany byl úspěšný soukromý podnikatel, kterému všechno bolševici sebrali, a jeho rodina skončila na chudém venkově, děti nemohly jít studovat a on sám pracoval v uhelných dolech. Ten druhý nenáviděl celý život komunisty, ten první mezi ně patřil. Když se moji rodiče brali, vzbudilo to v rodinách vášně,“ popsal mi svoje rodinné zázemí, když jsme mluvili o tom, zda je vůči minulosti nesmiřitelnější mládež nebo ti, kteří její temné stránky zažili.

„Vyprávění obou dědů, kteří k sobě postupně nacházeli cestu a dokonce se spřátelili a chodili spolu na ryby, bylo základním kamenem mého osudu. Kvůli paradoxu jejich života jsem se stal historikem, který se věnuje moderním dějinám. Historii vnímám jako živoucí organismus, který by mi měl umožnit pochopit, co zavleklo oba muže do nepřátelství a zametlo v různé časy s jejich životem,“ doplnil, aby nám konečně došlo, do jak podivuhodných rodin se rodily děti v Evropě 20. století.

Není moc rodin, v nichž by byli jasné oběti a viníci, jako tomu bylo u polského historika. Přesto jsou vztahy ve většině společnosti mnohem vyhrocenější a nesmiřitelnější. Zatímco oba Poláci měli právo nenávidět se navzájem z ideologických příčin, větší část společnosti se v socialismu nepotýkala s otevřenou perzekucí, nebyla vystavena konfrontaci s obětí nebo naopak utlačovatelem tak silně, jako to bylo v případě obou dědů.

„Možná ten fakt, že člověk nic nedělal, vezl se v systému a pak jenom nadával, je důvodem, proč lidé dnes tak rádi vidí, když o někom píší v novinách, že byl spolupracovník Státní bezpečnosti. Můj děda, kterého Státní bezpečnost mlátila a držela ve vězení, vždycky jen mávne rukou, že to byla doba sociálního přerodu společnosti, doba, která přišla po fašismu, která vymkla svět z kloubů. Musíme se z ní poučit pro příště, ne se patlat v tom, kdo komu ublížil,“ popisoval chování svého dědy, který zažil dobu svobody až v důchodu, když už jen těžko uplatnil svoje schopnosti.

„Nikdo nesmí omlouvat zlo a násilí, ale je hloupé obviňovat z něčeho dějiny. A dějiny spěly neodvratně k šílenému totalitnímu režimu založenému na komunismu. Pokud to nepochopíme, nevyrovnáme se plně s minulostí,“ dodal Polák s pozoruhodným názorem i osudem.

MILAN FRIDRICH