Na sobě má mimořádně neslušivý kabát po paty, s velkým límcem a dvěma výraznými knoflíky posazenými tak proklatě nízko, že by dělaly krátké nohy i ženě s dokonalejší postavou.

Dílo zkázy dokonává klobouk ve tvaru kovové helmy, nasazený těsně na obočí. Strašná móda.

Tahle nenápadná paní s napůl přísným a napůl trpitelským výrazem byla ovšem slavná už o sedmadvacet let dřív, než vznikla zmíněná fotografi e. Tenkrát, v roce 1898, našla v odpadu z výroby uranových barev v Jáchymově prvek radium. Fyzikové potom prokázali, že v některých jáchymovských termálních pramenech je radon, lékaři se pustili do experimentů - a cesta ke slávě začala.

Slavné děje ovšem nejednou mívají groteskní začátky. Nejinak tomu bylo i v Jáchymově.

První lázně na bázi radioaktivní vody si tam totiž u sebe doma otevřel místní pekař Kuhn. Vodu mu prý do lázní v putnách donášel vysloužilý horník Josef Prennig, přezdívaný Donnerkeil. I když šlo o podnik dosti komorní, musela to být neskutečná dřina. Kdybychom tak tušili, z kterého dnešního podniku, fungujícího v kůlně či „na koleni“, bude jednou slavný byznys… K velkému skoku v Jáchymově došlo, když tam hrabě Sylva Tarrouca (ten, jehož rodině patřil pražský palác Savarin, nyní sídlo MacDonalda) zainvestoval honosný lázeňský dům Radium Palace, to bylo v roce 1912.

První radonové lázně na světě! Byly tak neskutečně „in“, že tam musel být viděn a pro dějiny vyfotografován každý, kdo si chtěl sám sebe vážit. Prezident T. G. Masaryk, spisovatel Alois Jirásek, skladatel Richard Strauss, hvězdný zpěvák Fjodor Šaljapin, tvůrce románů z divokého západu Karel May, sem tam nějaký ten exotický král.

Pokud do města přijedete shora, od Božího Daru, nejspíš vás trochu vyleká. Čekali jste lázeňské hotely a promenádu? Ocitnete se na prudkém svahu, ošuntělé hornické městečko se hrne od hrbolatého náměstí s impozantním kostelem podél silnice z kopce dolů, před domy si hoví početné rodiny, jako by tábořily kdesi ve velké panonské nížině, celá poničená fronta krásných historických staveb mžourá vyhaslými okny. Ze staré mincovny je pěkné muzeum, renesanční radnice se začíná vylupovat zpod lešení, kostel je opravený, ale v hradbě domů je ještě tolik vylámaných zubů!

Zato dole, na konci svahu, stojíte najednou uprostřed naleštěné promenády plné vyšňořených lázeňských hostů.

Jen málokde se horní konec tak strašně nepodobá konci dolnímu. Dole v Jáchymově dovedou zázraky. Ročně si pro ně přijede osmnáct tisíc pacientů.
Na horním konci, jen kousek od slavné mincovny, dnes muzea, otevírá chřtán štola číslo jedna ze začátku padesátých let. Do Jáchymova posílali tenkrát politické vězně „na uran“. Ani ve chvíli, kdy už jste o stovku kilometrů dál, neopouští vás silný dojem z toho, na jak malém prostoru jsou v tom městě na sebe natěsnány různé vrstvy historie, jak tam dožívají a obnažují své šrámy.

Roku 1535 žilo v Jáchymově osmnáct tisíc obyvatel. Bylo to jedno z nejlidnatějších měst v Evropě. Už v roce 1520 tu hrabě Štěpán Šlik začal razit první tolary. V renesanční latinské škole působili velcí duchové té doby, Georgius Agricola tu napsal Dvanáct knih o hornictví a hutnictví - dodnes ho nikdo nepřekonal.

Nahoru a dolů, tak to jde se světem i s námi. V Jáchymově se člověk odnaučí měřit krátkým metrem.

Helena Kovaříková