Jano, co bude letos je tím nejpodstatnějším na festivalu Sudety 2011?

Vlajkovou lodí festivalu je monodrama Byly jsme tam taky, věnované životním osudům politické vězeňkyně Dagmar Šimkové. Tato dcera z dobré rodiny, zatčená kvůli své touze po svobodě ve 23 letech, prožila 15 let v hrůzných podmínkách komunistických věznic a lágrů.

Poté ale naštěstí odešla z republiky, že?

Ano, po propuštění se jí v roce 1968 podařilo emigrovat do Austrálie, kde vystudovala dvě vysoké školy, působila jako terapeutka ve věznicích a podílela se na činnosti nevládních lidskoprávních organizací. Inscenace pojatá jako minimalistické monodrama nabízí příběh o síle lidské důstojnosti, kterou si lze uchovat i v nelidských podmínkách.

Řekněte – jak toto téma rezonuje s tím, co letos festival Sudety chce svému publiku říci?

Náš festival Sudety prodělává změny. Nevzdáváme se klasického „sudetského tématu“, vyrovnávání se v česko – německých vztazích, ale poselství akce se přelévá i do dalších témat. Už proto, že právě monodrama Byly jsme tam taky je nová forma divadla u nás, autorská dílna, divadlo na divadle. V příbězích lidí a o lidech se i díky němu dostáváme časově dál, až k 50. letům minulého století. Je to i reflexe člověka jako jedince vs. mašinérie.

Kdo má zásadní zásluhu na uvedení monodramatu?

Nový dramaturg Činoherního studia Vojtěch Bárta, ale především umělecký šéf Filip Nuckolls, který je pro nás dramaturgickým lektorem. On tyto texty objevuje, okouzlí ho a chce je dělat. Nakonec ale právě monodrama Byly jsme tam taky realizoval trochu jiný tým a Filip jen pomohl, když bylo třeba.

S herečkou Natašou Gáčovou

Už u působivé hry ČS „32 hodin mezi psem a vlkem“, novinky minulé sezóny Činoherního studia, jste prozradila, že je pro vás velmi silná. Je v novém monodramatu pro vás ještě í více emocí? Třeba i proto, že jste na něj sama, nelze se opřít o kolegy herce?

Emocemi jsem si prošla hlavně během zkoušení, studování a čtení materiálů. Snažím se co nejvíc vytvářet prostor pro vás, diváky, pro vaši představivost. Ano, bez kolegů, a věřte, že se na všechny už těším!

Vnímáte také klaustrofobii toho „zmenšeného“ prostoru, v němž hrajete svá představení v ČS?

Klaustrofobii nevnímám, ale jsem ráda, že ji vnímáte vy, samozřejmě v kontextu hry.

Jak vnímáte ženy, které to vše nedobrovolně prožívaly? Patnáct let v komunistickém lágru za příšerných podmínek vždyť to muselo být hrozné! Byly hodně statečné!?

Byly víc než statečné. Byly plné života a proto, aby se na ně nezapomnělo, jsme si vybrali právě knihu Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky.

Které místo/místa monodramatu jsou pro vás nejpůsobivější?

Neprozradím vám je, abych neovlivnila diváka. Prozradím jen, že ty nejsilnější pro mě a pro dramaturga Vojtěcha Bártu tam zůstaly.

A naopak, v monodramatu jsou i záblesky humoru, že? Pomáhají vám v představení?

Humor pomohl přežít všem těm ženám. Poučení: s humorem a smíchem přežijete snad opravdu všechno!

Máte s hrou spojená nějaká přání?

Prosím všechny, kdo nemají čisté svědomí, kdo pozbyli morální zásady, ať odstoupí od moci? Myslíte taková přání? Ne, mám úplně prostší a banálnější.