Rosťa Petřík: Těším se na Iggyho Popa!

Čím to, že jste tak propojený s Colours prakticky po celou dobu jejich existence?

K tomu nedochází ani tak díky tomu festivalu, jako spíše díky osobě Zlatky Holušové, se kterou se známe už tolik let, že si to snad ani netroufám říct. Ale já to řeknu, někdy od roku 1987 či 1988. V těch letech se rozjížděl festival v Dolní Lhotě, na němž jsme hráli s kapelou Buřinky II. Pro nás to byl vůbec první koncert, ten se mimochodem navíc setkal s obrovským úspěchem. No a právě tam jsem se Zlatkou seznámil, a rok nato jsem už Dolní Lhotu uváděl. A když se objevily Colours, tak přišla Zlatka s tím, že tam, kde jsme v Dolní Lhotě skončili, tak bychom mohli v Ostravě pokračovat. Takže jsme v prvních čtyřech letech kromě hraní na festivalu i hlavní scénu uváděl.

Za ty roky se určitě nasbíraly i nějaké zážitky.

Rozhodně. Musím říct, že mám ten festival rád, a tak nějak jsem se s ním spjal. Z těch předchozích let si vybavuji nejčastěji dva pro mě zásadní, neuvěřitelné okamžiky. Tím pro mě bylo setkáni s Robertem Plantem, s nímž jsme si připili i slivovicí. Tohle byl pro mě neskutečný zážitek, protože, kdyby mi někdo před rokem 1989 řekl, že Plant bude v Ostravě, tak se mu vysměju, a kdyby mi řekl, že ho dokonce budu uvádět, tak bych se v tu chvíli tenkrát asi úplně zbláznil. No a kdyby tenkrát někdo dodal, že si s ním navíc budu moci povídat, tak to by mě už asi museli odvézt do Opavy.

Co vás právě na Plantovi tolik zaujalo?

To snad nebyl ani sen, koneckonců jsem takový sen ani tehdy nemohl mít. Ale když si na to setkání vzpomenu, pak se mi vybaví, že Plant je opravdu velmi chytrý, sečtělý, charismatický a moudrý člověk. Čekal jsme rockového bouřliváka, ale místo něj si se mnou povídal obrovsky hodný a milý člověk.

A ten druhý nejsilnější moment?

Ten druhý byl na závěrečném, nebo přesněji před závěrečným večírkem jednoho z ročníků Colours. Kolem nás se už likvidovaly scény, my jsme pomalu dopíjeli, seděli a najednou vzadu ve tmě jsme viděli barevné pruhované svetry, které vcházejí mezi stromy. Vyběhl jsme se za nimi podívat, protože mě to zajímalo, kam kráčí ty barvy. No a z nich se vyklubali hráči ze skupiny mistra afrického reagge Cheikh Lö. On sám je naprostý africký hudební guru, z míst, kde hudba je více náboženstvím než jen pouhou kulturou, za kterým jezdí lidé z celého světa. Oni v tu chvíli hledali cestu k autu nebo do hotelu. Nakonec přijali pozvání, sedli si k našemu stolu a opravdu až do rána jsme hráli a zpívali. Zlatý hřeb našeho jamování přišel opravdu snad někdy v pět hodin ráno, kdy jsme jej učili zpívat Kač Kač Kačena… On byl tou lidovkou tak oslněný, že říkal: „Jestli to nemá autora, to chci hrát. Je to fakt bomba.“ Lidé, kteří se kolem Cheikh Lö pohybovali, jen nevěřícně kouleli očima, že prý u něj nikdy neviděli, že by si někoho tak připustil k tělu.

Dá se zpětně vystopvat okamžik, ve kterém už bylo jasné, že ostravské „barvy“ nebudou jen tuctovým letním festivalem?

Někdy po dvou letech, na začátku třetí ročníku už byly náznaky, že by to mohl být výjimečný festival. No a když se objevili velcí sponzoři, pak už bylo jasné, že Ostrava bude mít něco velkého. Ale paradoxně s tím moje účinkování v roli moderátora na Colours skončilo.

A není vám to líto, že už se s diváky o ty zážitky nemůžete z pódia dělit?

Jsem člověk, na kterého už je takový velký podnik trochu moc. Je jasné, že všichni organizátoři a pořadatelé na něm odvádějí spoustu skvělé práce, ale pro mě už to nebyla ta pohodová práce. Neměl jsem na ni klid. Musel jsem řešit spoustu jiných věcí, výhry v loteriích a podobně, které se hlásili na úkor muziky a to už pro mě prostě není. Je mi to líto. Určitě ano. Zažil jsem tam spoustu perfektních okamžiků a nabil se energií, ze které vlastně ještě stále vařím. Ale na druhé straně si můžu říct, že i kdyby se mi v životě nic jiného už nepodařilo: „Jo, uváděl jsi hlavní scénu na Colours.“ Takže možná v tom není lítost, spíš můžu být šťastný, že jsem tady u toho kdy byl.

Vás však na letošních Colours čeká hned dvojí vystoupení z dnes už legendární kapelou Úspěch. Chystáte něco speciálního?

Řešili jsme v kapele, co lidem nabídnout. Jestli hrát nové věci, kterých se nám nasbíralo hodně, nebo jak to vlastně vymyslet. Ale nakonec převážil názor, že přijede hodně lidí z venku, kterým máme co říct i staršími věcmi. Takže z takových osmdesáti procent budeme hrát známé věci. Navíc si musíme přiznat, že nejsme jako… jsme prostě líní. Ale na druhé straně, letos hrajeme na divadelní scéně, která je nám hodně blízká. Naše vystoupení nejsou pouhým koncertem, muzika se prolíná s mluveným slovem.

Takže nebude scházet i tolik populární deníček.

Minimálně jeden nový deníček bude bude hotový. Na tom druhém ještě pracuju.

Kde jste vůbec na ten nápad přišel?

Nápad s těmi deníčky je úplná sranda. Kdysi jsem bydlel v Ostravě-Porubě na pátém obvodu, kde jsme jednou cestou domů s mou tehdy ještě budoucí ženou objevili na chodníku křídou napsané vzkazy kluků nějakým holkám. Dvě věty. Když jsme tam šli druhý den, tak jsme viděli, že ty holky klukům odpověděly. A tak to pokračovalo asi týden a vznikl z toho nádherný dopis. Ten jsem si opsal, přiznám se, že jsem si i trochu přidal, a přečetl jsem to na koncertě. Lidi padali smíchy a já si řekl, proč z toho neudělat ty dnešní deníčky?

A na vás osobně čeká i další pokračování Barevného Praskání, které je na Ostravsku rovněž pojmem.

Praskání už tady v Ostravě běží od roku 1992. To je strašně let, že? A vždy tam byla cítit obrovská tolerance. Navíc jsme s ním začínal s dnes už bohužel nebožtíkem Filipem Čeporanem, kterého já osobně vždy budu považovat za jednoho z největších lidí, které jsme kdy poznal. Mezi námi to fungovalo skoro jako manželství a jeho smrt mě tenkrát hodně zasáhla. Když jsme s tím projektem začínali, tak jsme si říkali, že budeme pouštět věci, které jsou minimálně patnáct let staré. Toho se držím dodnes, i přesto, že mi mnozí padesátníci teď vyčítají, že hraju věci z roku 1995, což jsou ale na druhé straně staré věci pro dnešní dvacetileté kluky a holky. Vždycky všem říkám, že když si počkají, tak i na jejich oblíbený set dojde. Dokonce i toho Davida, kterého sám nazývám mozkomorem, jim pustím. Řeknu jim, co si o něm myslím, ale je to stejně vůbec nezajímá. Hraju jim pro tu jejich jiskru v očích.

Jak se dostáváte k takovému množství materiálu? Vždyť Praskání jsou mnohahodinovou­ akcí.

Hodně materiálu jsme nasbíral díky levné knize, kde jsou skvělé výběry. Kromě toho mám kamaráda, který dokáže sehnat téměř vše. Navíc vzhledem k tomu, že zásadně nechci mít vypalované věci, tak existují dobírkové služby, z nichž také čerpám. Dnes však už nehraju z vinylových desek, které jsem za ta léta prostě obehrál a nemám za ně ekvivalenty. Hraji z cédéček a ty desky, kterých mám skoro pět tisíc převádím do mp3 pomocí analogového gramofonu.

Je nějaký rozdíl mezi tradičním pojetím Praskání a tím Barevným, festivalovým?

Na Colours to Barevné Praskání hrozně miluju. Pouštím tam a letos znova budu pouštět věci, které miluju. Baví mě bigbít, baví mě rock či folk. Je třeba, abych si i já uvědomil, že tohle festivalové Praskání není určeno až tak pro širokou veřejnost. Na něm si můžu dovolit pustit Sex Pistols nebo staré české věci – Marsyas či Petra Kalandru. A třeba loni všechny Praskání byla neuvěřitelná. Končilo se v šest ráno a dorazili za námi i muzikanti, kteří dohráli na pódiích. Seděli, stáli, poslouchali, tancovali. Proto se na to Barevné Praskání tolik těším i letos. Zkrátka a dobře, honosným lidem můžu pustit honosné věci.

A co vy sám byste na letošních Colours of Ostrava chtěl vidět a slyšet?

Hodně jsem chtěl vidět dvě věci. The Cranberries bohužel až na možná úvodních deset patnáct minut neuvidím, protože budeme chystat vlastní vystoupení. Ale rozhodně si nenechám ujít Iggyho Popa. Přece jen, otec punku je pouze jeden. Je mi akorát líto, že tenhle polonahý démon vystupuje až v neděli, protože kdyby byl na Colours v pátek, tak by všechny ty batůžkářky, které mám na festivalu samozřejmě velmi rád (a nechci, aby to vyznělo blbě), co tam chodí na tofu a na tu zdravou stravu, před tím skoro osmdesátiletým šílencem určitě prchly. Přece jen osmdesátiletý šílenec, který po lidech skáče, by je nutně musel vyděsit. A ten jejich úprk jsme si chtěl fotit.

MARTIN MACEČEK