Do zdánlivé idylky v městečku v podhradí doléhá zdáli striktní diktát z albánské politické scény, který nakonec tvrdě zasáhne do osudů hlavních hrdinů.

Leke je albánský student pražské filmové školy, který odjíždí do Českého Šternberku natáčet dokument o místních lidech. Jeho mladické představy o pravdě na plátně však naráží zkraje 60. let na ideologickou uvědomělost a politické rutinérství zdejších zastupitelů a podnikových šéfů, kteří před filmaři „uklízejí“ nežádoucí osoby a staví na odiv naaranžované výjevy z pracoviště. Na pozadí těchto epizodek se rozvíjí milostný vztah nezkušeného Lekeho a manželky zdejšího policejního šéfa, jehož agresivní povaha přivede nakonec ženu do náruče romanticky založeného studenta. Okolnosti (respektive politická situace v Albánii izolované svými poměry od zbytku Evropy) je však rozdělí a Leke se až po letech vrací zpátky do Šternberku, aby pátral po stopách někdejší lásky…

Love story je vždy jímavé filmové téma. Autor scénáře (Radomír Šofr) se však při jeho psaní příliš spolehl na syžet odvyprávěný režisérem a velký věkový rozdíl mezi nimi navíc dílo dokonal – dialogy působí ve většině scén křečovitě a falešně, takže divák prakticky nemá šanci se s hrdiny ztotožnit. Cítíme, že pro režiséra je vzpomínka na českou lásku klíčová, ale na plátno se ji přesvědčivě převést nepovedlo. Zase jednou se ukázalo, jak je pro scenáristu důležité daný příběh alespoň v základu odžít, jinak neví, o čem a čí zkušenost vlastně píše. Řada hereckých výkonů je nevyrovnaná (zejména v případě představitelů studentů) a líčení českých poměrů poněkud zmatečné. Nešťastná byla i volba italské hvězdy Michela Placida, jehož tvář je pro české diváky až příliš těsně spjata s postavou komisaře ze seriálu Chobotnice. Jediným jasným momentem snímku je tak kamera Miro Gábora a Afrima Spahiua, jež využila vrchovatě lyričnosti zdejší krajiny i retronálady dobových kulis a prostředí. Také hudba Milana Kymličky (za Mazaného Filipa byl nominován na Českého lva) slouží dobře dané romanci i venkovskému prostředí. Anna Geislerová se se svou zamilovanou ženou utkala statečně, takže její postava působí ze všech asi nejkompaktněji.

Tím ovšem výčet pozitiv končí. Život zlaté pražské mládeže, dramatickou love story ani situaci počátku 60. let u nás se Piru Milkanimu věrohodně odvyprávět nepodařilo. Smutek paní Šnajderové je nešťastným hybridem dvou různých filmových řečí a odlišných národních tradic, a místo aby hýbal diváckými emocemi, nudí a rozlaďuje. Bára Štěpánová v roli recepční údajně rozplakala při premiéře v Tiraně albánskou vládu, české diváky ale nechává chladné. Lyrické vzpomínky a pokus osvěžit málo známé téma albánských studentů dané doby u nás k dobrému filmu zkrátka nestačí.

Smutek paní Šnajderové
ČR-Albánie, 2008, 104 min
Režie: Piro a Eno Milkani, Hrají:
AnnaGeislerová, Kreshnik
Ahelilaj, Bára Štěpánová