Jízda podle playlistu. I tak by se dal stručně popsat snímek, jehož autor a režisér Edgar Wright rád pokouší žánry. Jednotkou příliš rychlého nasazení pokořil úspěšně policejní komedie, v Soumraku mrtvých si roztomile vystřelil ze zombie filmů. Teď si zkusil cosi jako krvavě Pravdivou romanci Tonyho Scotta – lásku půvabné servírky a proklatě rychlého řidiče, jíž stojí v cestě hrdinův temný job, respektive gangster, který si ho najímá.

Baby potřebuje vydělat peníze (mimo jiné pro ochrnutého dědu), ale se surovým podsvětím partičky, v níž se pohybuje, se neidentifikuje. Toužebně čeká na svou „poslední jízdu“, ta ale nepřichází, neboť je v oboru nejlepší a šéf party to zatraceně dobře ví. Jestli někdo dokáže ujet z místa činu rychlostí blesku, je to právě Baby.

Své umění zvládá díky ostré muzice, kterou si pouští za všech okolností do uší, aby přehlušil pískání, jež mu zůstalo od tragické autonehody, při níž ztratil oba rodiče. A podle ní také jezdí. Není to ale všechno. Má vlastní důmyslný playlist a několik iPodů „pro různé dny a nálady“, kam si nahrává různé zvuky, dialogy a hudební motivy vyslechnuté kolem. Právě tak se seznámí se svou láskou, servírkou z bistra, kvůli níž je rozhodnut s temnou minulostí skoncovat.

Zdroj: Youtube

Samotný příběh se Wrightovi trochu rozpadá do různě laděných epizod, začíná jako klasická gangsterka, v půli se zvrtne do romantické moralitky a občas si divák není jist, jestli se náhodou neberou hrdinové trochu moc vážně. Wright ale naštěstí nabízí i trochu nadhledu a právě tyhle momenty (třeba duha ve finále) jeho čest zachraňují. Čím ovšem snímek baví nejvíce, je to, jak režisér zachází s hudbou a dynamickým střihem.

Nikoli náhodou připomíná nálada jeho filmu, lemovaného mrtvolami, opusy Quentina Tarantina – Wright režíroval hororový trailer Don't pro jeho akční thriller Grindhouse: Auto zabiják. Mimořádný cit pro hudbu a tempo mají tito dva tvůrci zjevně společné. K filmu Wrighta dokonce inspirovala konkrétní skladba, jež snímek uvozuje – při útěku z banky a rychlém odjezdu městem. Ve finále zní – jak jinak – titulní Baby Driver od Simona a Garfunkela.

Režisér psal a hlavně stříhal scény přesně podle hudebního rytmu (a to včetně zavírání dveří od auta či střelby), na natáčení byl choreograf, který ladil pohyb herců s muzikou. Právě tohle spolu s brilantně natočenými automobilovými honičkami, sestříhanými v ďábelském tempu, divák nejvíc ocení. Byť se vše časem lehce omrzí.

Anselm Elgort má šmrnc zasmušilého Drivera, jenž řekne za celý film sotva deset vět, ale jedná, Lily Jamesová je milá a půvabná asi jako Shelly z Městečka Twin Peaks, Jamie Foxx je krásně zlý a ansámbl (kde figurují ještě Jon Hamm a Eiza Gonzále)příjemně koření Kevin Spacey v roli drsného šéfa party s ambicí dělat křehkému šoférovi „taťku“… Jejich ostrá jízda vyšumí jako aperol na teenagerském večírku, ale za podívanou rozhodně stojí.