Šedesátník Spike Lee, osobitý filmař s černou pletí, má dvě oblíbená témata rasismus a předsudky a oblíbený žánr krimi. S obojím zachází velmi nápaditě a duchaplně, takže díky vytříbenému smyslu pro černý humor umí diváky navzdory vážným námětům, k nimž se vyjadřuje, také bavit.

Vyrostl v newyorském Brooklynu, jehož kulisy často promítá do svých filmů. Skvěle to demonstroval jeho Spojenec z roku 2006, kde exceloval Denzel Washington a který režisérovi vynesl největší zisk v kariéře celosvětově vydělal 183 milionů dolarů.

Reálná kauza

Detektivní ráz a rasistické motivy má i jeho novinka, v níž mimochodem figuruje Washington junior John David Washington. A dokládá svým výkonem, že jablko opravdu nepadá daleko od stromu. Ve snímku BlacKkKlansman hraje černého adepta na poldu, jenž zkusí zapadnout do party coloradské policie. Píšou se 70. léta minulého století a USA se topí v záplavě demonstrací za lidská práva. Napětí je cítit na každém kroku a v každé putyce.

Zdroj: Youtube

Působivé na filmu je, že Lee se inspiroval reálným případem černého kluka, jenž se v této třaskavé době skutečně stal jako první Afroameričan členem policejního sboru. Za jeho úspěchem stála bílá snaha zalepit ústa podrážděné černošské komunitě.

Filmový Ron je na tom podobně. Parta poldů není z jeho příchodu ani horlivosti nijak odvázaná, nemluvě o pěstěném afru na hlavě, jímž budí pozornost, kamkoli vleze. Když ale policejní šéf rozhodne, že se jeden z poldů v zájmu uklidnění rozdělené společnosti infiltruje do Ku-klux-klanu, aby ho rozvrátil zevnitř, vcelku se jim nováček hodí…

Dva v jednom

Leeův snímek rozehrávající chytře motivy rasismu (zde okořeněné navrch židovským původem Ronova parťáka Flipa) není tak docela pro každého. Což platí i o českém publiku, jež si ve valné většině s xenofobní náladou v naší společnosti hlavu vskutku nedělá.

Předsudky, s nimiž se musí černobílá dvojka poldů (Afroameričan a Žid) v práci potýkat a na které nenarážejí jen na veřejnosti, ale i ze strany kolegů, asi zažívá málokdo z nás. Určitě ale nezaškodí nad tím v kině zapřemýšlet… Nehledě na to, že tu jaksi v pozadí stojí provokativní otázka, kdo z nich je na tom vlastně hůř, když do rasistického kotle se má vetřít židovský mladík, zatímco jeho černý parťák je jen volavkou na telefonu. Pro klan jsou nicméně jedinou osobou, což je další Leeova skrytá narážka. Oba jsou na tom, co se rasismu týče, de facto stejně.

I pro diváka nelibujícího si v rasové problematice má snímek dvě devízy. Stylizace příběhu do 70. let hudbou počínaje a účesy i oděvem konče baví. A absurdní humor, s jehož pomocí Lee řadu scén vypráví, je odzbrojující. Za všechny alespoň telefonát policejního „eléva“ Rona, který přímo v kanceláři před zraky užaslých kolegů ujišťuje Ku-klux-klan o své touze vstoupit mezi ně a sází jednu nacistickou hlášku za druhou. Pochopitelně v přítomnosti židovského kolegy…

To jsou místa, kde má Lee svou silnou parketu a sympaticky balancuje na hraně sociální krimi a komedie.

Aktuální paralely

Škoda, že je jindy na štíru s přemírou dialogů a vysvětlivek a mívá slabší koncovky. Zde jich nabízí hned několik, což se podepsalo na 134minutové stopáži a zbytečně film rozmělňují.

Do značné míry tak činí i politické odkazy, v nichž si tvůrce pravidelně libuje. Jakkoli je BlacKkKlansman zasazen do 70. let, paralely s aktuální situací v USA (loňský útok neonacisty v Charlottesville, demonstrace extremistů před pár dny ve Washingtonu, sílící afroamerické hlasy v Hollywoodu a Trumpovy poznámky rozdmýchávající nesnášenlivost) nelze přehlédnout. Koneckonců, Spike Lee záměrně načasoval americkou premiéru právě na den výročí událostí v Charlottesville. Afro-židovská dvojice hrdinů přichází v pravý čas, o tom není pochyb.