Sci-fi není zrovna silnou parketou domácích filmařů. Možná i proto inklinovali mnozí z nich (kromě Polákovy legendární Ikarie XB 1 z roku 1963 a pokusů jako Slečna Golem, Upír z Feratu či Dvojrole) spíše k parodiím, jež točili Oldřich Lipský, Václav Vorlíček nebo tvůrci seriálů Návštěvníci a Křeček v noční košili. Více se žánru přiblížil loňský debut Běžná selhání podle scénáře Kláry Vlasákové, opíral se ale spíše o psychologii postav a pocity planetárního ohrožení než o vizuální stránku.

Sešlost debutantů

Také Bod obnovy je debutem, dokonce hned několikerým. Na poli režie celovečerního filmu jím debutuje Robert Hloz, absolvent Fakulty multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, který má za sebou i rok filmových studií v Jižní Koreji.

Emma Smetana a Robert Urban
Seriál Eliška a Damián strhl na sítích lavinu. Diváci jej vůbec nešetří

Poprvé na filmovém plátně se v hlavní roli představuje divadelní herečka Andrea Mohylová a konečně tu s prvním celovečerním projektem debutuje také producent Jan Kallista. Ten realizoval film dokonce v mezinárodní koprodukci, k níž přispěly i Slovensko, Srbsko a Polsko. Sympatický počin mladých tvůrců, kteří se pustili do ambiciózního projektu, v němž zjevně manévrovali mezi svými představami a realizačními i ekonomickými možnostmi.

Zálohujte se!

Napovídá to samotný příběh, zasazený do blízké budoucnosti roku 2041, kdy společnosti – nijak překvapivě – dominuje vrstva mocných a bohatých a kvůli zhoršeným sociálním a ekonomickým změnám narůstá násilí. Je tu ovšem geniální vymoženost, takzvaný bod obnovy ovládaný z centra speciálního institutu. Díky němu se všichni, kteří zemřeli násilnou smrtí, mohou vrátit do života. Stačí k tomu jediné: aktualizovat si každých 48 hodin svá „data“, neboť ze starších už restart vědomí provést nelze. 

Bod obnovy, Václav Neužil a Matěj HádekBod obnovy, Václav Neužil a Matěj HádekZdroj: se svolením Bioscop

Když je nalezen muž, jehož oživení se nepodařilo, protože kdosi v systému jeho bod vymazal, rozjede se pátrání. Ne každému je to milé, což razantní agentka Trochinowská, jíž je případ svěřen, poznává brzo na každém kroku. Kromě těch na postech nejvyšších (kteří, jak se zdá, jsou do celé hry zapleteni) jsou tu i hrstky lidí, kteří s bodem obnovy jakožto umělým zásahem do přírodního řádu nesouhlasí. Obývají komunity kdesi v zapadlých končinách a jeden neví, co od nich může čekat. A mrtvých bohužel přibývá…

Uhrančivý vizuál

Vizuální stránka filmu je mimořádně podařená – v tomto směru jde o první domácí snímek, jenž snese srovnání se zahraničními žánrovými filmy, jimiž se Hloz částečně (možná i podvědomě) inspiroval. Některé ponuré scény nebo symbolická hra na klavír připomenou Blade Runnera, odbojové skupiny izolované od společnosti Potomky lidí, práce s hologramy, noviny s videi místy fotek či proces obnovy zase Minority Report.

Zdroj: Youtube

Tvůrci si také nápaditě pohráli s Prahou, jež díky postprodukčnímu studiu Magic Lab dostala působivý futuristický háv. Monumentální mrakodrapy se v něm proplétají s brutalistními stavbami a obludnými dálničními podjezdy, ulicemi se řítí auta osvícená moderními LEDkovými panely, v pozadí hrozivě dýmají řady továrních komínů. Všechno to dohromady působí mocným, dystopicky tísnivým dojmem. Za to vše patří kromě zmíněného studia uznání také kameře Filipa Marka nabízející uhrančivé záběry a dynamické hudbě Jana Šléšky.

Mnoho slov

Co vázne, je scénář (spolu s režisérem Tomislav Čečka a Zdeněk Jecelín), patrně různě přepisovaný a přizpůsobovaný možnostem realizace, který působí místy upovídaně a tempo zpomaluje. Akční scény a jízdy se daří, jakmile ale dojde na dialogy, přibývá vysvětlujících a klišovitých proslovů („Někdy je potřeba učinit těžká rozhodnutí“, „Nemáte ani tušení, o co tu ve skutečnosti jde“), které kradou snímku švih a atmosféru.

Film působí zjevně záměrně studeným, odcizeným dojmem evokujícím zneklidňující vizi možného budoucího světa bez emocí, čemuž odpovídají i některé herecké výkony a stylizace. Hůře se tak ale divák přibližuje postavám, jež působ, až na výjimky (Matěj Hádek), spíše jako figury z počítačových her.

Režisérka Agnieszka Hollandová
Politici ho pomluvili, Vatikán ocenil. Film Hranice si veze cenu z Říma

Na filmovém plátně debutující Andrea Mohylová (vidět jsme ji mohli zatím jen v některých seriálových epizodách, například Specialisté nebo Dáma a král), vnějškově trochu jako česká Scarlett Johanssonová, naplňuje tuto koncepci dokonale. S přibývajícím dějem už ale začíná její jediný, sterilně chladný výraz nudit. Václav Neužil, Karel Dobrý nebo Jan Vlasák se pohybují v mantinelech svých postav zkušeně, i oni ale většinou naplňují jakýsi efektní importovaný model daný scénářem.

Slibné vykročení

Někdy se vyplatí od příběhu více poodstoupit nebo oslovit zkušeného dramaturga. Navzdory výše řečenému je třeba Roberta Hloze a jeho tým včetně producenta ocenit za nasazení a kuráž, s jakou se do nelehkého úkolu pustili. Včetně spolupráce s hudebníkem a výtvarníkem Vladimirem 518, který se zpěvačkou Katarzií složil a nahrál unikátní filmový song i klip Vidím to, jako by to bylo včera. A v neposlední řadě také ambice oslovit i zahraniční publikum, o čemž svědčí světová premiéra v Jižní Koreji a účast na festivalech v Evropě, Kanadě a USA.

Už jen za pokus vybočit ze zdejší filmařské komfortní zóny a natočit divácký žánrový film zaslouží Bod obnovy uznání.

Hodnocení Deníku: 65 procent