Pro režiséra Bohdana Slámu to byl skoro protiúkol. A zároveň téma, jež k němu putovalo zvláštními oklikami. Scénář podle námětu producenta Martina Růžičky sepsal Ivan Arsenjev, točit měl původně Zdeněk Jiráský. K natáčení tvůrci našli vesnici nedaleko Slámova bydliště. Pak došlo k neshodám mezi producentem a režisérem a scénář zůstal na ocet. Bohdan Sláma byl poblíž a líbil se mu.

Píšete si raději vlastní scénáře. Co vás na něm zaujalo?
Situace, že sousedi si dokážou dělat tak strašné věci. A dobrat se toho, proč se tak děje. Obraz komunity, která je pod tlakem. Definice hrdinství uprostřed celého toho marasmu. malý člověk obstojí uprostřed dějin, které se přes něj valí. Musíme si klást otázku, jak bychom se v podobných situacích zachovali my saScénář byl původně psaný pro mnohem větší rozpočet a více prostředí. Zkoncentrovali jsme ho tak, aby se děj odehrával na jednom místě.

Nemrzelo vás, že jste už od začátku pracoval s takovým limitem?
Ne. Myslím, že koncentrace i stylizace, jež z tohoto omezení plyne, příběhu prospěly.

Trvá skoro hodinu, než se divák seznámí s postavami. Byli jste si toho vědomi?
Řešili jsme to zásadně. I já měl po přečtení scénáře pocit, že to trvá dlouho. A až po delší době se začne něco dít. Tak jsme se snažili první část co nejvíc zkrátit. Ale bylo třeba nechat divákovi i prostor, aby jednotlivé figury a jejich charaktery poznal.

Film pokrývá období od roku 1938 až po rok 1952. Nesnadný úkol. Pro vás navíc neobvyklý.
Ano, epický princip nebývá pro film úplně příjemný. Uzavřené drama rozvíjené v krátkém časovém úseku je lepší a snazší, mám ho radši. Ale koncept Krajiny ve stínu takový byl, nemohli jsme všechny roky přeskočit. Jinak by divák nevěděl, proč se postavy později chovají určitým způsobem. Hodně jsme pracovali s kostýmy a kulisami, které se v čase mění.

Jak se dařilo překlenout tak velký časový záběr hercům?
Začali jsme zkoušet rok dopředu. Nejtěžší scény jako první. Aby se ukázalo, jak herci fungují. V centru je skupina postav, jež byly na sobě závislé a bylo potřeba, aby každá z nich byla dostatečně srozumitelná. A aby přesně věděli, jaká je jejich role a fungovali jako celek. Naslouchal jsem jim, herec je pro mě partnerem, ne loutkou.

Obrazová stránka je strhující. Byla radost vrátit se k 35mm filmu?
Ano, velká. Točili jsme tak po dlouhé době, navíc na černobílý materiál. Snímali jsme všechny zkoušky, aby byli herci koncentrovaní, pak se už jel jediný záběr naostro. Považuju za trestuhodné, že se film už úplně od tohoto formátu odklonil.

Váš film není lehká podívaná. Kromě scén vyhnání a tzv. lidového soudu podává kruté svědectví o české povaze. Jaké divácké reakce čekáte?
Točím pro diváky, kteří jsou ochotní přemýšlet a umí se dívat na věci s nadhledem. Ti podle mě nebudou mít problém film pochopit a přijmout. To se ukázalo už na předpremiérách. Pro publikum, co se chodí do kina bavit a jíst popcorn, náš film není.

Kam byste Krajinu ve stínu ve své kariéře převážně sociálních dramat zařadil?
Dlouhodobě se zabývám Švejkem a první světovou válkou, takže jsem byl na tenhle projekt – ač neplánovaný – paradoxně duševně připraven. Mnohé z toho, čeho se příběh dotýká, včetně oné české nátury, bylo zapečetěno už v první válce. A byla to pro mě samozřejmě režijní výzva točit cizí scénář.

Krajina ve stínu otvírá téma, o kterém Češi stále nejsou moc ochotni mluvit: vyhnání. Němci se s tím na plátně vyrovnali mnohem dřív, už v 80. a 90. letech. Proč nám to tak trvá?
Protože tu panuje dlouho udržovaný mýtus o mystické národní nevině. O tom, jak jsme obětí všemožných okolností a těch druhých. Co se stalo, byla vina někoho jiného, ne naše. Myslím ale, že teď, kdy si lidi v posledním půlroce s pandemií uvědomili, jak je existence vymožeností jako svoboda a úcta ke druhému křehká, najdou sílu vidět věci jinak. A vracet se i k těm příběhům minulosti, kdy jsme my ublížili jiným. Je to otázka kulturního a morálního dozrávání.