Co vám naskočí, když se řekne Václav Havel?

Bohužel první, co mne napadne, je, že už tu není.

Vzpomenete si na své první i poslední setkání s ním a na to, o čem jste mluvili?

První si nepamatuji, protože mi bylo asi 16 let, když jsem ho poprvé viděla ve společnosti mladých českých režisérů. Poslední si naopak pamatuji dobře. Byly to jeho poslední narozeniny, všichni jsme se sešli v galerii DOX a věděli, že je to naposledy. Nic jsem mu neřekla, jen jsem ho tiše objala. Copak se v takové chvíli dá mluvit?

V symbolické osmdesátce gratulantů budete následující sobotu v Lucerně i vy. Je vůbec možné vymyslet v tak početné sešlosti originální řeč?

Nejde o originalitu, ale o nepředstíranou emoci.

V Lucerně bude otevřena i výstava 1300 fotografií, jež do knihovny doručili různí autoři jako vzpomínku na Havla. Ctí ho dodnes řada obyčejných lidí. Čím je okouzlil?

Byl a zustává symbolem svobody. Po desetiletích, které jsme strávili v žaláři a pak v klecích v zologické zahradě.

Ti, kteří ho znali, vědí, že měl - jako všichni - své chyby. Ať nejsme tak pietní: čím rozčiloval vás?

Byl neuvěřitelně tvrdohlavý. Když už jsem si myslela, že jsem ho přesvědčila, vrátil se k původní otázce. Protože šlo o zahraniční nebo bezpečnostní politiku, byla jsem někdy zoufalá. Změnit jeho názor bylo těžké. Na to člověk potřeboval velmi pádné argumenty.

Václavem Havlem se zaklíná řada institucí a projektů, má své letiště, školu, uličku, piazzetu u Národního divadla, dokonce lavičku… Není, při vší úctě k němu, trochu přehavlováno?

Nevím. Já jsem ráda, že selhali ti, kteří mají pocit, že je zaclání. Chtěli, abychom na něho zapoměli, nebo se mu alespoň vysmívali kvůli krátkým kalhotám.

Václav Havel šel často proti většinovému proudu (například při podpoře Tibetu a Dalajlámy), a byl pak terčem kritiky. Vy také občas narážíte na odpor, třeba při podpoře uprchlíků. Myslíte, že se vůbec dá protiuprchlická a směšně bezdůvodná česká nálada změnit?

Není to jenom naše nálada. Plujeme v proudu strachu a obav mnoha Evropanů a směšnost maďarského referenda, které se ještě k tomu nepovedlo, nám nevystavuje zrovna nejlepší vysvědčení. To, že jsme selhali v řešení tohoto jistě těžkého problému - společně s dalšími Evropany -, budeme cítit ještě desetiletí. Tak jako se dodnes cítíme provinile kvůli rozhodnutí nebránit se Hitlerovi.

Na katedře veřejného práva Institutu CEVRO se zabýváte politickými a společenskými tématy. Po Brexitu se ještě více oslabila pozice Evropské unie, Češi se na tom také podepisují. Co by měla unie změnit, aby skeptiky přesvědčila, že je pro Evropu důležitá?

Hlupáky a staré komunisty nepřesvědčíte, ale musíme mluvit s lidmi, kteří jsou nepevní v názorech a hlavně s mladou generací. Poskytnout jim argumenty, poukázat na fakta a sdélit jim naše emoce. Proto tak ráda učím a mám pořád dost studentů. Teď si mě vyžádali i do Českého Krumlova. Je to z Bratislavy pořádná dálka i přes Linz, ale pojedu tam na přednášky. Je to třeba, únava musí jít bokem.

Čím Čechy přesvědčujete, že unii potřebujeme?

Přála bych si, aby i Češi patřili k národům, které nechtějí válku na evropském území. To je primární úkol evropské spolupráce. Mír a spolupráce místo válek a nenávisti.

U nás se na antievropském postoji podepisuje bohužel i prezident Miloš Zeman. Mimo jiné tím, kam směřuje zahraniční politiku a obchodní priority, což je Čína a Rusko. Je to dobrý směr pro středoevropskou zemi s komunistickou zkušeností?

Já nerozumím české politice od doby, kdy jste s nepochopitelnou "radostí" odmítli radar NATO. Ty směšné argumenty a mladé lidi, kteří neviděli a asi nechtěli vědět, že kampaň financoval ruský Gazprom, mi způsobovaly nevolnost. Od té doby je nepochopitelných kroků prezidenta, vlády, parlamentu a občanských iniciativ více. Pokaždé v Čechách kladu lidem otázku: co vlastně chcete? A víte vůbec, co chcete? Pro Slovensko je postoj České republiky velice důležitý. Nemáme bezprostřední kontakt se západními zeměmi, jenom trochu s Rakouskem, jehož politika  je dnes stejně nečitelná jako vaše. Když vnímám, co se děje v Polsku, Maďarsku a u vás, jsme my Slováci ještě pořád na jakémsi ostrově uprostřed bouře. I když i my máme své problémy, například s fašisty v parlamentu. Ale naštěstí jsme v eurozóně. To je velmi výrazný prvek, který oslabuje nacionalisty a nedovoluje manipulovat lidi měnou - bublinou.

Předsedáte několik let slovenskému spolku Živena, kde prosazujete i zlepšení života žen. Jaké jsou podle Vás dnešní české a slovenské ženy, mají něco společného? Umí se lépe realizovat v profesi a občanském životě než před sametovou revolucí?

Dnešní ženy řeší jiné problémy než naše maminky. Nestojíme ve frontách na flák masa, ani na pomeranče pro své vnoučata. Máme mikrovlnky, polotovary, přeplnéné obchody. Doufám, že využijeme získaný čas, který ony neměly, na smysluplné občanské postoje. Nejen pro svůj prospěch, ale i pro naše děti a jejich děti. Nemůžeme se zbavit odpovědnosti za ty oblasti života, v nichž my ženy nejčastěji pracujeme: ve zdravotnictví, školství, státní správě či sociální sféře. Nesmíme už očekávat, že se z nebe snese nějaký muž-ministr a vyřeší to za nás. Je to i naše odpovědnost, že jsou tyto oblasti na Slovensku ve špatném stavu. Nemůžeme jen pasivně čekat na změnu a pak ji navíc ignorovat. Je nás přece víc a odpovědnosti se nesmíme vzdát.