Opojné atmosféry na Riviéře a triumfů ve finále si dnes mnoho českých filmařů neužije. Do Cannes jsou zváni studenti a začínající producenti, v hlavních soutěžích ale bodují Francouzi, Španělé, Rumuni, Maďaři či Asiaté. Nebylo to tak vždycky. Pojďme se trochu ohlédnout.

Poválečný triumf

Věděli jste například, že hned na prvním poválečném ročníku tohoto prestižního festivalu zvítězil právě český film? Psal se rok 1946 a nejspíš proto tu triumfovalo okupační drama Františka Čápa Muži bez křídel. Oceněni byli i tvůrci krátkých filmů - Karel Zeman za Vánoční sen a Jiří Trnka za animovaný snímek Zvířátka a Petrovští. Promítaly se ve společnosti legend jako byli Walt Disney nebo Norman McLaren. Tohle naše trio jako by předznamenalo další úspěšné roky pro československý film na Azurovém pobřeží.

V roce 1951 se do Cannes vypravil Martin Frič s dramatem Past a o tři roky později vyhrál Břetislav Pojar cenu za nejlepší loutkový snímek O skleničku víc. Od této chvíle neminul rok, kdy by v Cannes český film chyběl. Byli tu znovu Jiří Trnka a Martin Frič, opakovaně přijížděli Vojtěch Jasný, Jiří Brdečka nebo Jan Švankmajer, své filmy tu prezentovali Zbyněk Brynych, Evald Schorm, Oldřich Lipský, Jaromil Jireš… Tak to šlo až do roku 1970. Pak se pauzy prodlužovaly a pozvání do hlavních soutěží slábla.

Slavná šedesátá

Když měl před třemi lety na francouzské Riviéře premiéru dokument Forman vs Forman, symbolicky tak připomněl, že tu jeho protagonista slavil úspěch v 60. letech, kdy se pozornosti těšila česká nová vlna. V květnu 1968 se do soutěže v Cannes dostaly hned tři české snímky – Rozmarné léto Jiřího Menzela, Hoří, má panenko od Miloše Formana a O slavnosti a hostech Jana Němce. Jejich šance byly vysoké, očekávalo se, že alespoň jeden z nich na cenu dosáhne.

Tehdy ovšem s filmaři a celým festivalem sehrála krutou hru politika. V Paříži vypukla studentská revolta proti vládnímu konzervativnímu systému. Studenti požadovali zlepšení studijních podmínek a konec gaullismu – francouzské obdoby konzervatismu. Přidali se k nim dělníci a pařížské ulice se proměnily v horký kotel. Levicoví filmaři na festivalu v čele s Jeanem Lucem Godardem a Francoisem Truffautem, solidarizující se studenty, stáhli své filmy ze soutěže a rozhodli tak i o osudu děl českých kolegů. „Prohlásili, že festival je snobská záležitost a že ho zruší. Godard rozřezal plátno a tím celý festival skončil,“ vzpomínal později Němec.

Chaplinová na oponě

Vypadalo to, že filmaři s francouzskými kolegy sympatizují, ve skutečnosti se jich ovšem nikdo na nic neptal. Miloš Forman k tomu v dokumentu Co tě nezabije ironicky poznamenal: „Upřímně? Vůbec jsem nechápal, oč tu jde. Nemohli jsme to nijak ovlivnit.“ A Jiří Menzel šel ve svých pamětech ještě dál: „Tehdy levicově bouřila snad celá Evropa. Francie ale pro mě byla, viděno s odstupem let, jen iracionální hromadné zešílení. I vzdělaní a do té doby normální lidé ucítili potřebu zapalovat auta a rozbíjet výkladní skříně… Geraldina Chaplinová se ve festivalovém paláci s vřískotem pověsila na oponu před plátnem, aby se nemohlo promítat. Tehdejší ředitel festivalu mi prozradil, že moje Rozmarné léto bylo v soutěži jasným favoritem, ale možná mě chtěl jen naštvat. Mám takové tušení, že ten intrikán něco podobného řekl i Milošovi a Honzovi Němcovi…“

Hasiči na pláži

Miloš Forman tu o tři roky později získal cenu Grand Prix – to už bylo ale s prvním americkým filmem Taking Off. Až teprve v roce 2018 se satirický snímek Hoří, má panenko na riviéru vrátil. Ale jen jako pocta k 50. výročí svého vzniku a v rámci noční plážové projekce. Byla to zároveň pieta režisérovi, který ten rok zemřel.

Po této silné vlně už žádný český film tak velký úspěch nezaznamenal. V čem tkvěl půvab českých filmů, že si je v 60. letech střídali dramaturgové světových festivalů? Benátky, Cannes, Berlín, Locarno? Kouzlo nové vlny, šarm tvůrců, kvalita vyvolaná domácím politickým tlakem nebo prostě šťastná souhra obecného festivalového trendu a témat, o nichž čeští filmaři vyprávěli? Těžko říct.

Dnes jsou jedinými zástupci domácí kinematografie na Riviéře až na výjimky studenti a mladí producenti, kteří tu prezentují rozpracované projekty a rozhlížejí se po potenciálních koproducentech. Úporně tu několikrát „lovil“ i Václav Marhoul, když sháněl koproducenty pro své Nabarvené ptáče. Milé je, že se občas v sekci Cannes Classic objeví starší restaurované snímky, ty však slávu československého filmu už jen připomínají. Publikum tu tleskalo například filmům Démanty noci a Ikárie XB 1.

Umění zaujmout

Roku 2012 nechaly českou stopu na prestižní přehlídce dva krátké snímky. V sekci studentských filmů Cinéfondation byl uveden absolventský snímek studenta FAMU Michala Hogenauera nazvaný Tambylles, do soutěžní sekce Quinzaine des réalisateurs se probojoval eroticky laděný vtipný film Michaely Pavlátové Tramvaj. „Jestli prorazíte do Cannes, je vždycky souhra různých věcí – samozřejmě kvality filmu, ale také dobrého distributora. I na něm záleží, jak moc bude váš film vidět, jestli bude šikovně vyčnívat z dlouhé řady snímků, aby si ho všimli ti správní festivaloví dramaturgové,“ říká Pavlátová. Pozornost tu sklidil i animovaný Happy End Jana Sasky.

Jako opařená

Asi nejvíce se nyní prosazují mladí Češi ve studentské Cinéfondation. Představily se tu třeba krátké filmy Sto dvacet osm tisíc z dílny Ondřeje Erbana a Bába Zuzany Špidlové – v roce 2009 první český hraný film, který získal nominaci v této sekci a také vyhrál. „Při udílení cen jsem byla nervozní, místo Bába jsem slyšela z jeviště Bábel, a tak jsem nejdřív zůstala sedět. Na pódiu jsem pak stála jako opařená, hloupě se usmívala a nebyla schopna slova, trochu ostuda," smála se tehdy mladá režisérka, která se letos do Cannes vrátí s chystaným filmem Karavan - představí ho v projektu Cinéfondation L’Atelie upozorňující profesionály na slibné projekty. Mezi slibnými producenty, které Cannes pravidelně představuje v cyklu Producers on the Move, je letos Marek Novák. Stojí za dokumenty Cirkus Rwanda a Morava, krásná zem, nyní chystá s rumunskou filmařkou Cristinou Grosan hraný film podle námětu Kláry Vlasákové Bězná selhání.

Naděje animovaného filmu

Největším letošním úspěchem je ovšem krátký animovaný film Anny Podskalské Rudé boty, který bude jako jediný reprezentovat ČR v canneské soutěži, opět ve Cinefondation. K baladě o zrádné závislosti vyjádřené tancem autorku inspirovaly lidové pohádky. „Mám je ráda. Čím víc je čtu, tím víc si uvědomuji, jak bohatým zdrojem pro mou filmovou tvorbu a výtvarné možnosti jsou. Je to fascinující pole. Včetně určité krvavosti, kterou nabízejí. I ta je pro animovaný příběh inspirativní. Zdá mi, že nejsem výjimkou, že se mladí teď hodně vrací k tradici a historii,“ říká studentka FAMU, která kvituje svobodu, s níž mohla bakalářský snímek na FAMU dělat. „Škola dává člověku velký prostor, možnost tvořit bez omezení a tlaků. Samotná tvorba je zábavná, teď ale nastává další fáze, kdy člověk musí o film pečovat, nějak s ním v rámci reprezentace pracovat. Je to pro mě obrovská zkušenost.“

Michaela Pavlátová, na jejíž katedře Anna studuje, k tomu dodává: „Český animovaný film má podle mého soudu ve světě konstantní úspěch. A větší šanci uspět. Vezměte si jen za poslední dobu vítěznou cestu filmu Dcera, úspěch Happyendu nebo oscarovou nominaci pro snímek Sh_t Happens. Jen se někdy zdá, že pauzy mezi tím, kdy se o animovaných filmech z festivalového hlediska mluví, jsou delší, ale to proto, že jejich výroba trvá podstatně déle než u filmů hraných. Ty navíc podléhají větší rivalitě a množství konkurentů. Mám radost, že i producenti si poslední roky začínají animovaného filmu víc všímat, vidí, že investice tu má možná větší smysl než v hrané tvorbě. Pokud jde o Cannes – to je tak prestižní festival, že už jen účast ve vybrané kolekci filmů je mimořádný úspěch. Ani slavní režiséři, kteří letos v soutěži figurují, se nesloží kvůli tomu, že nedostanou cenu, váží si účasti jako takové.“

Možná se kruh šťastně uzavírá. A dočkáme se právě v animovaném filmu časem úspěchů, jaké tu ve 40. a 50. letech sklízela díla Jiřího Trnky, Břetislava Pojara a Jiřího Brdečky. Je na co navazovat.