Jak jste spokojený s historickou věrností Šóguna, který byl natočen podle románu Jamese Clavella?
Seriál je založen na fikci, a to silně ovlivňuje jeho historickou přesnost. Bestseller Jamese Clavella z roku 1975 je cíleně psán tak, aby bylo jasné, že se jedná o smyšlený příběh, pro nějž byla historie pouhou inspirací. Za tímto účelem autor proměnil řadu reálií, jména hrdinů a Japonsko přelomu 16. a 17. století v mnohém zidealizoval. Tyto faktory se pak samozřejmě odrážejí v seriálové podobě.

V knize i seriálu je tak silně nadsazena úloha hlavního hrdiny Johna Blackthorna (skutečným jménem William Adams), jenž ve skutečnosti hrál v událostech klíčového roku 1600, kdy do Japonska připlul, zcela okrajovou roli. Silně zveličen je význam křesťanství v Japonsku té doby. Dalším ahistorismem je to, že v knize a do značné míry též v seriálu Japonci neznají palné zbraně. Ve skutečnosti bylo Japonsko tohoto období zemí, kde se používaly muškety a arkebuzy zcela běžně a v mnohem masovější podobě, než tomu bylo v soudobé Evropě. Podobných cílených zkreslení, jež jsou však plně v autorské licenci, by bylo možné vyjmenovat mnohem více.

Zdroj: Youtube

Sám Clavell však neměl v úmyslu představovat historickou realitu, ale předložit čtenáři dobrodružný příběh v atraktivní kulise se zajímavými postavami a zápletkou. A v tom bezesporu uspěl, protože román se stal legendou a pro mnoho nadšenců japonské historie jistým iniciačním textem, i když vlastně s historií nemá úplně tolik společného. Seriál si tak nese odkaz své předlohy. V čem bych jej však z pohledu historika určitě pochválil, je důraz na detail, kostýmy, chování postav a reálie každodenního života.

Šógunové byli vlastně vojenskými vládci Japonska od konce 12. století do 60. let 19. století. Pokud jsem to správně pochopil, tak hlavou státu byli císaři. Kdo tedy měl v zemi vycházejícího slunce rozhodující slovo?
Formálně stál na vrcholu společnosti císař. Ve své podstatě byl vlastně nad jakoukoli společenskou hierarchií, protože byl považován za potomka bohyně slunce Amaterasu. Panovníci však ve 12. století definitivně ztratili svou politickou moc, kterou formálně propůjčovali skutečným vládcům Japonska – šógunům, kteří jako vůdci vojenské vrstvy (samurajů) zemi reálně spravovali. Avšak to, že jejich moc byla posvěcena císařským mandátem, vedlo k tomu, že se nikdy nepokusili císaře odstranit. Místo toho mu přenechávali formální roli a izolovali jej v jeho paláci v Kjótu, kde císařové trávili svůj čas ceremoniálními funkcemi, náboženskými obřady, uměním a též radovánkami světského života. Problémem však bylo to, že v mnoha obdobích nebyli sami šógunové schopni plně kontrolovat své vazaly. Například v 15. a 16. století se jejich autorita úplně rozpadla a Japonsko se dostalo do chaosu neustálé občanské války každého s každým. A v té měli nakonec rozhodující slovo ti, kteří byli obratnější, chytřejší, vojensky schopnější, a také ti bezskrupulóznější. Po vítězství Tokugawy Iejasua v bitvě u Sekigahary (21. října 1600) to pak byli šógunové z jeho rodu, kteří Japonsko ovládali až do poloviny 19. století.

Rise of the Ronin exceluje v soubojích
Samurajové ožívají na PlayStationu. Rise of the Ronin exceluje v soubojích

Jak vlastně vládnoucí třída šógunů vznikla a dědila se vláda z otce na syna?
Titul šógun původně vznikl jako hodnost velitele císařské armády, která v 8. století bojovala proti kmenům Emiši na severu Japonska. Ve 12. století však byl udělen vůdci klanu Minamoto jako symbol jeho nadvlády nad vojenskou třídou, a nepřímo tak potvrzoval jeho pozici jako reálného vládce Japonska. Celkem v průběhu historie postupně vznikly tři režimy v čele s šógunem. Ve všech se teoreticky titul dědil z otce na syna (anebo nejbližšího živého příbuzného). V prvním případě tomu však tak nebylo. Kamakurští šógunové z rodu Minamoto vymřeli po meči roku 1219 a jejich moc si uzurpovali regenti z rodu Hódžó. Další dva šógunáty rodu Ašikaga (1338–1573) a Tokugawa (1603–1867/8) se nicméně víceméně držely zmíněné dědičné linie.

Nedávno vyšlo druhé vydání vaší knihy Příběh samurajů. Jaká je spojitost mezi šóguny a samuraji?
Šógunové byli vůdci celé samurajské vrstvy. Samotný titul sei-i tai šógun (volně přeloženo generalissimus potlačující barbary) byl původně označením vrchního velitele císařských sil. V pozdějších dobách jej mohl držet jen člověk, jenž byl potomkem jedné z mnoha větví klanu Minamoto. Šógun tak stál na samém vrcholu samurajské společnosti.

Zdroj: se svolením Epochy

„Kniha je koncipována tak, aby se čtenář seznámil nejen s významnými událostmi japonských dějin, ale též poznal, jak a v jakém světě samurajové žili, jak bojovali, jakými zbraněmi, jak trávili svůj volný čas, jak byla jejich společnost organizována, čemu věřili a čtenář získal informace o mnoha dalších podrobnostech ze života samurajů. Snažil jsem se tak pokrýt všechny základní aspekty světa samurajů a představit japonské válečníky oproštěné od tradičních mýtů a představ jako lidi z masa a kostí. Kniha je tak velmi komplexní, ale jednotlivá témata jsou rozebrána v oddělených, logicky navazujících kapitolách tak, aby byla srozumitelná jak pro čtenáře, jež již o Japonsku a jeho dějinách něco vědí, tak pro naprosté nováčky. Doufám, že tento přístup čtenáři ocení,“ říká o své publikaci Roman Kodet.

Samurajové jsou většinou líčeni jako neohrožení bojovníci. Dali by se přirovnat ke středověkým rytířům u nás?
Mnohdy jsou k rytířům přirovnáváni a jisté podobnosti s evropskou vojenskou šlechtou lze u samurajů pozorovat. Jejich dějiny však trvaly mnohem déle než historie evropského rytířstva. Původně se jednalo o malou vojenskou elitu, z níž se postupem času vytvořila samostatná vojenská vrstva, která byla nadřazená zbytku společnosti (s výjimkou příslušníků císařského dvora). Primárně byli samurajové pochopitelně válečníci, ale vzhledem k jejich politické moci byl od 12. století kladen velký důraz na to, aby byli též schopnými správci, administrátory a vykonavateli práva. Mimo bojová umění tak byl v jejich výchově kladen silný důraz na vzdělání, neboť podle konfuciánské filozofie, jíž byli samurajové prodchnuti, mohl vládnout jen ten, který k tomu měl adekvátní schopnosti. Řídili se tak dávným rčením bunbu rjódó – harmonie štětce a meče. Jejich filozofie tak připomínala řeckou ideu kalokagathia – krásy ducha a těla, byť byla pojímána poněkud odlišně. Ale právě v tomto důrazu na vzdělanost, filozofii či umění se samurajové od rytířů v jistím ohledu lišili, byť i ti si pochopitelně vytvořili bohatou intelektuální kulturu. V Japonsku však byl ideál vzdělance, jenž vládne pomocí meče povýšen na filozofii a styl života.

Samurajská zbroj na mne vždy působila trochu děsivě. Bylo jejím účelem mimo jiné zastrašit protivníka, nebo je to jenom můj dojem?
Určitě, třeba speciální obličejové masky menpó neměly jen roli ochrany, ale též měly ukazovat status bojovníka a případně zastrašit nepřítele. Proto měly často podobu různých démonů nebo legendárních bytostí. Na mnohých z nich si pak můžeme všimnout až ďábelského úsměvu, který vyplýval ze samurajského rčení: „Neukazuj nepříteli, co si myslíš, přivítej ho se smíchem“. Jejich účel tak mohl být také opačný – krom nahánění strachu maska skrývala válečníkovy vlastní emoce včetně jeho vlastního potenciální strachu.

Samurajové se řídili morálním kodexem bušidó. Co v něm například bylo?
S tím kodexem bušidó je to trochu těžké. Tak jak je známý dnes, ve starém Japonsku neexistoval. V podstatě jde až o moderní idealizovaný pojem vzniklý na konci 19. století, přičemž se v trochu jiném kontextu objevuje na přelomu 17. a 18. století. Obecně však šlo o to, že se samuraj musel řídit jistým kodexem chování, cti a věrnosti, jenž byl založen na hodnotovém systému vycházejícího z konfucianismu a buddhismu. Je uváděno několik základních cností, jež musel samuraj zachovávat – poctivost, respekt, odvaha, čest, soucit, upřímnost, oddanost. Základem byla poslušnost samuraje jeho pánu a společenským závazkům, jež od něj byly vyžadovány.

Když se samuraj prohřešil vůči některým zásadám, musel spáchat rituální sebevraždu seppuku. Ví se, kde je její původ?
První písemné doklady o seppuku - ceremoniálnímu rozpárání břicha - máme z 12. století, kdy jej samurajští vojevůdci prováděli, aby se vyhnuli pohaně zajetí. Bolestivost této smrti a odhodlání, jež samuraj musel mít, se rovnaly odvaze na bojišti, čímž byla jeho čest zachována. Proříznutím podbřišku pak mělo ještě jeden význam – dálněvýchodní kultury věřily, že právě v dutině břišní spočívá lidská duše. Jejím rozříznutím tak odhalovali čistotu svých úmyslů a ducha. Seppuku sama získala postupně mnoho podob. Jednou z nich byl i trest, například pokud samuraj selhal ve svých povinnostech. Místo toho, aby byl potrestán potupující popravou jako obyčejný zločinec, měl možnost spáchat seppuku, která byla čestná, protože se, jak jsem zmínil, rovnala smrti na bojišti.

Japoncům klesá počet obyvatel. Potkat v ulicích patnáctimilionového Tokia matku s dítětem je velká vzácnost.
Japonci nemají děti, ubývá jich a stárnou. Zvládají to s úsměvem a ohleduplností

Pokud vím, samurajové už jsou minulostí. Co je s jejich odkazem dnes?
Sami Japonci si své historie velmi váží, a proto uctívají řadu samurajských hrdinů minulosti, jimž se v japonské kultuře dostalo až mytologické podoby, jež se pak zprostředkovaně dostala i do západního světa. Obecně však lze říci, že japonská společnost je ve svém důrazu na loajalitu, zodpovědnost a sociální hierarchii stále dosti silně prodchnuta duchem samurajů. Řada aspektů pro nás mnohdy obtížně uchopitelné japonské společnosti vznikla právě v dobách, kdy Japonsku vládli samurajové, v tomto ohledu tedy přetrvává jejich duch v Japonsku dodnes. A není to jen ve hmotné kultuře, ale i v tom, jak mnozí Japonci myslí a uvažují. Osobně bych řekl, že jejich spojení s vlastní minulostí je mnohem silnější než například v západní kultuře, byť se to mnohdy mezi neony a mrakodrapy moderního Tokia nezdá.

Kdy a z jakého důvodu jste se začal zajímat zrovna o Japonsko a jeho historii?
K zájmu o Japonsko mne částečně přivedl právě Clavellův román Šógun a pak sledování řady filmů, především od Akiry Kurosawy. Už v pubertálním věku mne zajímalo, proč jsou Japonci jiní a tak zvláštní. Později jsem díky četbě odborné literatury poznal, jak moc kulturní obraz samuraje i Japonsko idealizuje, ale tím spíše otázky přibývaly a s tím rostla má fascinace, jež vedla nejen k dlouhodobému studiu, ale i vlastní snaze o Japonsku a samurajích něco napsat. Pokud se mi čtenářům podařilo Japonsko trochu přiblížit a poodhalit některá z jeho tajemství, je to velká satisfakce, že má dlouholetá práce má nějaký konkrétní výsledek.

Které kapitoly našich dějin máte rád?
Těch je hodně. Například díky knihám Dušana Třeštíka mne velmi zajímaly samotné počátky českého státu. Petr Čornej mne pak utvrdil v mém zájmu a pohledu na husitství a takto bych mohl jmenovat další období a skvělé české autory. Za mne osobně je však v posledních desetiletích na veřejnosti trochu neoprávněně opomíjené 19. století, kdy se moderní český národ formoval a třeba v kulturní oblasti dosáhl jednoho ze svých vrcholů, ale možná je to jen můj dojem. Asi mi přijde, že na poli literatury či filmu zastínila tuto dobu první republika a pak druhá polovina 20. století.

K zájmu o Japonsko Romana Kodeta částečně přivedl Clavellův román Šógun.K zájmu o Japonsko Romana Kodeta částečně přivedl Clavellův román Šógun.Zdroj: se svolením Epochy
Přednášíte historii na Západočeské univerzitě v Plzni. Co se v tomto oboru změnilo od dob, kdy vy sám jste byl studentem?
Kacířsky bych mohl říci, že vlastně nic – práce historika je a musí být založena na badatelské poctivosti, schopnosti kritického myšlení a interpretace. Je to někdy mravenčí činnost, kdy se snažíte pospojovat fakta z mnoha pramenů tak, aby dávala smysl. Obecně se však samozřejmě změnilo mnohé. Historická práce se neustále vyvíjí. Tím, že se nejedná o exaktní, ale interpretativní vědu, je možné přistupovat k historickým tématům z různých úhlů pohledu a zpracovávat je originálním a doposud neprozkoumaným způsobem. Digitalizace pramenů a celá současná informační revoluce pak práci historika na jednu stranu ulehčily (je úžasné, když můžete zkoumat prameny uložené například v Berlíně z pohodlí vlastní pracovny), ale současně přinesly nové výzvy a otevřely cesty k modernímu pojetí dějin a jejich propojení s dalšími vědami, o což se historie dlouhodobě snaží. Právě tato variabilita a nové formy inspirace jsou dobrou motivací, proč v práci historika dále pokračovat.

Český ministr zahraničí Jan Lipavský se šéfkou japonské diplomacie Jóko Kamikawaovou podepsal dohodu o leteckých službách.
Covid v Japonsku neskončil. Čapkova Bílá nemoc je tu knižním hitem

Říká se, že historie se opakuje. Vidíte v minulosti nějakou paralelu k současné situaci ve světě?
Na to není jednoduchá odpověď. Ano, v mnoha ohledech teze o tom, že se historie opakuje, platí. Musíme však zdůraznit, že je to určité zjednodušující klišé. Částečně to vyplývá z toho, že se okolnosti, společnost a její normy a řada dalších faktorů neustále mění, my však stále zůstáváme pouze lidmi, se všemi našimi silnými i slabými stránkami. Možná to zní trochu pesimisticky, ale v jistém ohledu nám je souzeno řadu chyb, jichž se dopustili naši předkové, opakovat. Historie nám může přinést jakýsi vzor toho, jakými bychom chtěli být, ale zde padáme do potenciální pasti idealizace vlastní minulosti. Když bych to vzal z pohledu samurajů a buddhistického učení, je to kruh, z něhož je obtížné vystoupit. Můžeme se však o to snažit jak na úrovni jedinců, tak na úrovni celé společnosti a už ta snaha samotná, pokud je upřímná, je nesmírně důležitá.

Roman Kodet

Český historik, japanolog, překladatel a vysokoškolský pedagog. Dlouhodobě se zabývá dějinami Japonska, o kterých napsal dvě odborné knihy – Války samurajů: Konflikty starého Japonska 1156–1877 (2015) a Příběh samurajů (2018).

Publikuje v nakladatelství Epocha. Působí na Katedře historických věd Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2018 zde založil Centrum japonských studií, které spolupracuje s Doshisha University v Kjótu.

V roce 2020 obdržel prestižní výzkumný grant Japan Foundation, udělovaný japonským ministerstvem zahraničních věcí. Ve volném čase nahrává podcast Plzeňský historik a je výkonným redaktorem mezinárodního časopisu West Bohemian Historical Review.