Kdy jsme naposled v kinech viděli opravdu poctivou pohádku – se vší moudrostí, poezií i temnotou, které k ní patří? Kde je dobro skutečně dobrem a zlo zlem? Můžeme se jen s nostalgií ohlížet za Vorlíčkovými pohádkami ze 70. let či temnými příběhy Juraje Herze, jejichž magie tkvěla v rafinovaném balancování mezi pohádkou a hororem (Panna a netvor, Deváté srdce). V tomto kontextu je třeba nahlížet už sedmou pohádku Zdeňka Trošky, jež vstoupila do kin: Čertova nevěsta. Vypráví o dceři, již kvůli své nedočkavosti zaslíbila královna peklu.

Kámen úrazu je už ve scénáři

K jejím přednostem lze přičíst solidní výpravu a kameru Davida Ployhara, pečlivý výběr lokací (na české poměry až nebývalý počet), kostýmy a nové tváře v hlavní dvojici. Kámen úrazu je ve scénáři. Nikdo jistě nečekal, že krásně temnou pohádku Boženy Němcové Spravedlivý Bohumil s řadou dobových nuancí a odkazů převedou filmaři pietně slovo od slova na plátno. Přesto si ale „čertova nevěsta“ tolik burlesky a odklonu od všeho strašidelného nezasloužila. I když má její režisér a spoluautor scénáře situační humor rád a hojně ho ve filmu využívá. Jakmile totiž sklouzne k nechtěné karikatuře, je po pohádkovém kouzlu. To se bohužel v případě nevěsty „povedlo“ – minimálně u postav pekelníků, kteří až na výjimky vyhlíží jak tajtrlíci s rohy, z nichž čiší všechno možné, jen ne strach. A protože zrovna tady hraje peklo doslova klíčovou roli, je to pohroma. U Princezny ze mlejna se možná mohly děti nad čertem diblíkem bavit, v případě Čertovy nevěsty je to přehmat. Propastný rozdíl mezi tímto pojetím a peklem, jaké mělo být, demonstruje jediný pekelník se ctí – František Němec. Jeho monumentální entrée na plese je lekcí pro všechny zbylé čerty (i autory filmu zároveň).

Nová pohádka má blíž k burlesce než české klasice

Za uši tahá i práce s jazykem. Vypouští-li král z úst věty jako „to prubnem“ nebo „jdem blbě, královno,“ popřípadě se s čertem jak chlapi v hospodě baví na téma početí („no co, pták jako pták“), je věru po pohádkové iluzi a nastupuje lidový humor z Kameňáků.

Při takto zásadních prohřešcích vůči žánru je skoro škoda hereckého snažení zajímavých mladých tváří (Vojtěch Šanda a jeho ještě šikovnější partnerka Eva Josefíková), Barbory Munzarové, Davida Suchařípy a nejvíc asi Karla Zimy, jehož čert pokušitel jako by z oka vypadl onomu diblíkovi ze mlejna. Marné hercovy pokusy střídat polohy zlý-taškářský jen zdůrazňují nebohý úděl čertovského charakteru klasické pohádky.