Líně tekoucí Olše, lehce zpustlé říční lázně a trio svérázných životních „filozofů“ komentujících vše včetně počasí, poněkud nestálého. Ano, řeč je o Rozmarném létě, legendární adaptaci knihy Vladislava Vančury, jež neztrácí svůj esprit ani po letech. Díky uvolněné režii Jiřího Menzela, jeho citu pro předlohu i hereckému obsazení (Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, František Řehák, Jana Preissová) je evergreenem obrazovek i letních kin.

Dobrý skutek

„Měl jsem Vančuru rád už jako študent a poctivě jsem se jím prokousával. Původně jsem film vůbec nechtěl točit. Když mi Václav Nývlt předlohu přinesl, vyhnal jsem ho s tím, že tak krásnou knihu přece nemůžu zkazit,“ komentoval později režisér okolnosti natáčení.

Rozmarné léto mu ale bylo souzeno. Když potkal kameramana Jaromíra Šofra, který měl čerstvou rodinu a hluboko do kapsy, bylo rozhodnuto. Naštěstí pro nás, diváky. Zdánlivá hříčka o jednom lenivém létě je nadčasovou úvahou nad smyslem existence, mužskou ješitností a rozmary krásných žen i počasí.

Dělnice u Vltavy

Tak trochu neplánovaně stráví čas u řeky hrdinka filmu Slečna od vody z roku 1959, který natočil Bořivoj Zeman (k vidění je na YouTube/Česká filmová klasika). Pravda, působí mírně budovatelsky, ale jinak jde o milou letní komedii s retro náladou, které dává jiskru i výkon Jaroslava Marvana v roli hrdinčina otce. Jeho rozšafné poznámky na téma podnikových dovolených a plavek a kufrů, co chtějí „vypadat jako z Tuzexu“ baví i po letech. „Helenka je nemocná? A bude dlouho ležet?“ tážou se starostlivě kolegyně, načež zaskočený otec opáčí: „No to nebude! Ani ležet, ani sedět, za to vám ručím…“

Důvodem, proč dělnice Helenka nedorazila do práce, byly totiž nacpané tramvaje, zato prázdný parník. A tak se dělnice vymluví na nemoc a udělá si malou říční dovolenou. Dlužno říct, že díky kameře Jana Stallicha dělá film pražským sceneriím a vltavským břehům skvělou reklamu. Včetně vodních lyží, plachtění a stojek svalnatých chlapců. Helenku v rozkošných korzetových plavečkách s bílými korálemi si zahrála Eva Klepáčová a kromě ní se tu objevila řada dalších herců: Josef Kemr, Bohuš Záhorský, Jiřina Bohdalová, ba i Josef Zíma. Nechybí ani půvabná dobová product placement, jíž dominuje „Jadran, krém na opalování“…

Jak se topí doktoři

Nejen radovánkám se ovšem dá odevzdat u říčních břehů. Občas jde do tuhého. Málokterá filmová postava se ale topila s takovou grácií a vtipem jako doktor Mráček. A to díky Petrovi Markovovi a Miloši Macourkovi, kteří scénář k filmu Jak utopit dr. Mráčka napsali, a samozřejmě i Václavu Vorlíčkovi, v jehož filmografii zaujímá komedie o vodnících a lidech spolu s Popelkou zásadní místo.

Tak trochu moderní příběh mořské víly, zde vodnice Jany, která se zamiluje do člověka, končí v případě Vorlíčkova filmu happyendem. Nejen že Mráčka Jana neutopí (i když je zodpovědný za asanaci příbytku její široké vodnické rodiny), ale obětuje kvůli němu svou vodnickou nesmrtelnost a navrch sebou odvede do lidského světa i další strýčky. Svůj půvab jí dala Libuška Šafránková, roztomilou nepraktičnost titulnímu doktorovi Jaromír Hanzlík.

Plejáda hvězdných „vodníků“, které autoři s hravostí sobě vlastní rozdělili do kast a jimž dali tváře mimo jiné Vladimír Menšík, Miloš Kopecký, Jiří Hrzán, Čestmír Řanda a Zdeněk Řehoř, nachází dodnes vděčné diváky. Stejně tak baví důmyslné autorské nápady (člověkem se mohl vodník stát díky sexu, požití či transfúze nevodnické krve), triky s transportem skrze výlevky, hry s dušemi i situační humor.

Zkažené Sedmikrásky

Své hravé kejkle a vylomeniny provádějí mimo jiné na plovárně i hrdinky filmu Věry Chytilové Sedmikrásky. Marie I a Marie II jsou na první pohled obyčejné dívky, ale protože …“se to všechno kazí na tom světě“, rozhodnou se být taky zkažené. Výtvarně se na této společenské moralitě vyřádila i režisérčina oblíbená spolupracovnice Ester Krumbachová, jejíž originální stylizace a smělá hra s barvami i střihem začínala u interiérů a končila opulentním stolem s hostinou, šatičkami, věnečky či plavkami hrdinek.

Pochybný hroch

Na plovárně v Kralupech nad Vltavou se odehrávají některé scény filmu z roku 1973 Hroch, dodejmě však, že jeho kvality jsou přinejmenším diskutabilní. Karel Steklý tu servilně přitakal normalizačním požadavkům a natočil „satiru“ na události roku 1968.

Hlavní postavou filmu je mluvící hroch, jehož se snaží pro pochybné cíle zneužít manipulující politici. Neví však, že v útrobách zvířete ze zoo se nachází bankovní úředník Hroch, kterého omylem hroch spolkl a kterého nenadálá popularita vlastně těší. Scény s ministrem Borovcem na plovárně byly v podstatě odkazem na známé fotografie Alexandra Dubčeka. Snímek byl poměrně rychle stažen z kin, údajně proto, že ani komunisté nebyli schopni tuto překombinovanou satiru pochopit a vydržet do konce.

Láska místo medaile

Něžné vlny si ve stejnojmenném snímku dopřál i Jiří Vejdělek. Nijak jiskřivý příběh to nebyl, nicméně trable teenagera, z nějž chce mít otec závodního plavce, ale ten má před očima jen rusovlasou spolužačku, byly divácky srozumitelné. Letní atmosféra kolem Mělníka a soutoku Vltavy a Labe, stejně jako u vody v Divoké Šárce měla své kouzlo, hlavně díky poetické kameře Vladimíra Smutného. 

Magie léta, vody a dřevěných mol zkrátka táhne filmaře stále. Ostatně podlehl jí už v roce 1898 i Jan Kříženecký, když natočil svou bezkonkurenční Žofínskou plovárnu.