Od legendárního Kouře přes Kamenný most, Skřítka, Ulovit miliardáře či Gympl až po třetí film „lesní“ trilogie (Cesta z města, Cesta do lesa a Cesta domů) – téměř všude najdeme znaky typické pro satirické scénky Sklepa. Modelové postavy, větší či menší míru stylizace, ironickou nadsázku. Někde fungují (Gympl), jinde ne (Ulovit miliardáře). Pro Tomáše Vorla je to zjevně nutkavý úhel pohledu na realitu kolem nás. Nehodí se ale bohužel pro všechny příběhy, jež vypráví.

Zejména když chce být mravokárný a navrch řešit vážné věci života, jako právě v Cestě domů. Autor scénáře a režisér v jedné osobě tu po jednadvaceti letech uzavírá osudy hrdinů z předchozích filmů. Pražáci Marákovi se v nich postupně vydávali na venkov, trhali svá civilizační pouta, hledali novou náplň života, objevovali krásu přírody a místní přátele i nepřátele.

Z hledání nových jistot a neznalosti venkova vyrůstaly milé konflikty, teď jsou relativně usazení a v lásce k přírodě pokračuje i jejich mladší generace. Doléhají na ně jiné trable: alkohol a stárnutí. Na Maráka juniora a jeho novou družku zase bohatí Rusové střílející zvěř jak o život a obavy o ztrátu hájenky.

Sám režisér prošel před lety obdobným vývojem jako jeden z hrdinů Honza (Tomáš Hanák) – zápasil s alkoholem, rozpadla se mu rodina a odjel do lůna přírody. Od té doby žije mezi městem a venkovem a leccos o střetech i úskalích těchto dvou světů ví. Tím víc je škoda, že se mu na rozdíl od druhého snímku Cesta do lesa tentokrát vyprávění přesvědčivě nedaří. Oblíbená ironická optika a úšklebky světu sem tam baví, víc se ale míjejí se snahou zachytit i smutek stáří a s mravoličnými scénkami á la bio život.

Obrazová stránka filmu potěší 

Plátnem defilují opilí myslivci, ezoterické žínky vzývající tu v potoce, jindy v podzimním listí Matku Zemi, Eva Holubová coby nejstarší generace cukruje buchty, které Marákova družka odmítá, protože „nejsou zdravé“, drama zastupuje jediný blesk předvídatelný deset minut dopředu a do toho se jako obrázky z kalendáře lidových pranostik mísí názorné výjevy s velikonoční pomlázkou či Mikulášem, vrže věčná harmonika, případně juchá trubka.

Nic proti vážným chvílím života, Bolek Polívka hraje svého Papoše s mizející pamětí s příkladnou civilností, stejně jako Šteflová mladou Marákovou. Jen se zkrátka nešťastně tlučou se stylizací ostatních a Vorlovým „inscenováním“ obrázků z lesa, hospody či světnice. Ani vážně, ani ironicky.

Jediné, co ve filmu potěší, je obrazová stránka. Záměr točit ve všech ročních obdobích (kameru opět třímal sám režisér), patrně jako symbolické shrnutí celé trilogie, vychází vstříc divákovi, který se může alespoň vizuálně kochat. Je to ale trochu málo na devadesát minut podívané. Vorlův film tentokrát nefunguje ani na jednu stranu a protože mu chybí byť jednoduchá jednotící linka, je to pro diváka cesta krušná a vleklá. Ani tak domů, jako do slepé ulice.