Režisér Aaron Sorkin, podepsaný i pod filmy The Social Network, Moneyball nebo Steve Jobs, se ve svém druhém režijním počinu (prvním byla Velká hra) vrací k nechvalně známému procesu v roce 1968 s aktivisty protestu proti sjezdu demokratů. Akce plánovaná jako pokojná demonstrace proti válce ve Vietnamu se změnila ve vlnu násilí a střetů s policií. Organizátoři v čele s Abbiem Hoffmanem, Jerry Rubinem, Tomem Haydenem a Bobbym Sealeem byli obviněni z podněcování nepokojů a monstrproces, který následoval, se zapsal mezi nelichotivé kapitoly americké justice.

Sorkin patří k nadaným autorům, kteří si vybírají podnětná témata. Zaujal už svým prvním scénářem k filmu Pár správných chlapů, kde adaptoval vlastní divadelní hru o vojenském právníkovi, jenž svádí nerovný boj s nejvyššími místy o prokázání neviny dvou vojáků. Na kariérní špičku jej pak vyhoupl scénář k The Social Network (Sociální síť), v němž s režisérem Davidem Fincherem rozehrál strhující drama kolem vzniku revolučního fenoménu nového století: Facebooku. Sorkinovi vynesl Oscara za nejlepší adaptovaný scénář (podle knihy Bena Mezricha).

Podpásové praktiky

Už tady nastolil téma rozporu v subjektivních výkladech událostí, právní moci a studii charakterů. K témuž – ale skrze jiný příběh - se nyní vrátil v aktuálním snímku Chicagský tribunál. Postupně a fascinujícím způsobem v něm rozkrývá podpásové praktiky státní moci zneužívající své nedotknutelnosti, stojící proti pravdě a touze po spravedlnosti.

K tomu, co se vlastně stalo, se přitom dostáváme až během soudního líčení, ve flashbacích líčících klíčové události i soukromé pozadí jednotlivých postav. Jednak se tím tvůrci šikovně vyhnuli potenciální strnulosti mezi čtyřmi stěnami soudní síně, jednak divákům přesvědčivými prostředky přibližují společenskou atmosféru konce 60. let s uvolněnou poetikou hippies kontrastující se zkostnatělostí a arogancí státního aparátu. Který si na daný proces de facto najal soudního „režiséra“.

Je to fascinující podívaná - především díky zručné Sorkinově dramatizaci známých událostí. Netlačí teatrálně na pilu, předkládá fakta a nechává na jejich základě doznívat divácké emoce. Obraz bezmoci hájících se aktivistů tváří v tvář manipulativním praktikám hlavního soudce (ztvárněném bravurně Frankem Langellou) je silný a nelze si při něm nevzpomenout na celoživotní téma Miloše Formana zápasu jednotlivce s mašinérií instituce.

Humorné momenty

Sorkin naštěstí nebuduje výhradně vážné soudní drama. Nápaditě využívá uvolněné morálky i povahové pestrosti hájících se hrdinů (kterým zjevně straní) a těží z ní humorné momenty. Ať je to půvabná scéna s taláry, v nichž hoši dorazí jednoho dne k soudu (aby „demonstrovali“ jeho vážnost) a po výzvě ke svlečení odhalí policejní uniformy, nebo rozkošné půtky mezi jednotlivými členy obžalované skupiny. Pracuje s archivními záběry (v demonstraci se mihne i básník Allen Ginsberg) a dějovými zvraty, rafinovaně střídá situační humor se scénami, při nichž člověku vzápětí ztuhne smích na rtech.

Zejména ze sady amorálních praktik, jež bezpochyby nepatří jen do 60. let, je nevolno (umělé výhrůžky, ovlivňování svědků, snaha vyšachovat porotce z lidu nakloněné žalovaným, urážlivé chování, při němž je tak těžké udržet emoce na uzdě). Důmyslně vtahuje diváka do vrstev potupného procesu, v jejichž síti - jak výstižně zazní – jsou hlavní hrdinové souzeni za „své myšlenky“.

V neposlední řadě je to barvitý herecký koncert, kde každý zkušeně hraje své „housle“ – od Sachi Barona Cohena dokládajícího v roli Abbieho Hoffmana, že má bohatší rejstřík než jen komediální, přes Eddieho Redmayna jako Toma Haydena až po zmíněného Franka Langellu či brilantního Marka Rylance dokazujícího, že je neprávem přehlížený herec.

Poučná podívaná

Chicagský tribunál měl původně namířeno tento podzim do kin, pandemie ale zamíchala producentskými kartami jinak. Film za 56 milionů dolarů koupil Netflix, a tak jej nyní můžeme vidět alespoň na jeho obrazovce. Škoda velkého plátna, buďme ale rádi, že je vzhledem k situaci na filmové scéně k vidění alespoň tady.

Nemluvě o tom, že motiv černého aktivisty Bobbyho Seala (s mrazivou scénou spoutání a s roubíkem v soudní síni) nabízí podnětné paralely s nedávnými nepokoji kolem smrti George Floyda a znovuoživenými rasistickými otázkami v USA. Poučná podívaná. Neměla by zůstat bez Oscarů.