Dalibor vás zaujal na internetu. Očividně rád exhibuje, k návštěvě filmařů ale příliš důvěřivý nebyl…
Ne. Bál se. Řekl mi: vy jste policajt a já se s vámi bavit nebudu. Tak jsem za ním vyrazil naslepo.

Sám jsem netušil, do jaké míry bude neonacistickou ideologií žít. Jen jsem odhadoval, že k tomu inklinuje. Podstatnější pro mě byl ale jeho charakter, bavilo mě, jak se víceméně hravě vyjadřuje ke světu. To mi k němu nepasovalo. Představoval jsem si vždycky, že náckové nosí čitelná trika se symboly, chodí na pivo a fotbal, hulákají, jsou prostě dobře poznat. Potřeba skládat, zapisovat si sny a malovat spíš signalizovalo, že Dalibor svou situaci umí reflektovat.

Zdroj: Youtube

S komplexy ale zjevně zápasí, navíc v šestatřiceti žije stále s matkou. Jak byste ho popsal?
Je bystrý, chytrý, vnímal dobře vztahy v našem štábu, lehce přečte situaci. Ale přiznám, že jsem dost váhal, zda do toho mám jít, jestli s ním chci strávit tak dlouhý čas. Bod zlomu byl, když mi vylíčil, jak se u něj skinheadství překotilo v neonacismus. Že v tom figurovala jedna dívka, která mu zlomila srdce a on nenašel jinou cestu, jak se zatvrdit.

Zvláštní způsob řešení milostné prohry.
Pro mě to bylo znamení, že mohu točit s někým, kdo svou situaci dokáže pojmenovat. Proto mě začal zajímat. Vedle toho jsme viděli, že má spoustu mindráků, obav, neschopnosti vykročit ze svého průšvihu, a přitom se v tom dobrovolně rochní a svádí vinu na Romy a uprchlíky.

Proč jste nenatočil čistý dokument, ale stylizoval své hrdiny do určitých situací? Občas se tomu těžko věří…
U portrétu je potíž, že kamera je trochu zpovzdálí, málokdo vás pustí do ložnice, na záchod, do kuchyně, než se rodina dohádá. My tuhle dálku chtěli zkrátit, tak jsme zvolili rekonstrukční metodu. Přijeli jsme vždycky po nějakém čase a zeptali se, co se v jejich životech událo. Podle toho jsme si sestavili bodový scénář k natáčení. Dalibor třeba řekl - já se strašně pohádal s mámou, že si chce domů přivést nového přítele. Já se zeptal: kde to bylo a cos jí řekl? On mi to odvyprávěl. Totéž jsme udělali s jeho maminkou. A pak nám to znovu odehráli před kamerami.

S žádnou situací neměli problém?
Ne. Jeho máma jen říkala, že je na ni sprostý a že to bude vidět. My byli otevření, diskutovali jsme s nimi o všem, i o tom, že film naruší do značné míry jejich intimitu.

Pro mě se to blíží až reality show.
V reality show vystupuje, alespoň podle oficiální definice, cizorodý prvek, někdo zvenčí, kdo lidi před kamerou nějak stylizuje. To není náš případ. Nám tahle metoda umožnila být u situací, u nichž by normálně štáb s kamerou být nemohl. Také jsme se chtěli vyhnout rozhovoru, že někdo zpoza kamery klade dotyčnému otázky. Prostě čistá rekonstrukce.

Zdroj: Youtube

Při konfrontaci hrdinů s hrůzami přímo v Osvětimi jste ji nicméně porušil a zasáhl sám do děje…
Ano, tam naše metoda narazila na své limity. Dalibor nebyl schopen diskutovat s přítomnou pamětnicí déle. Samozřejmě, že nám mohl posléze živě odvyprávět, co se stalo. Ale my nechtěli reportážní styl, tak jsem to vyřešil takto.

 Osvětim byla dobrá. I když ve finále rozbila dosavadní koncept. Kdy vás to napadlo? 
To vymyslela Daliborova přítelkyně Jana. Iritovalo ji, že stále popírá holocaust. Tak se ho zeptala – a byl jsi vůbec v nějakým koncentráku? Zaskočil ji tím, že ne a že jsou to nainscenovaná muzea. Tak řekla – to bychom tam měli zajet. My si to zapamatovali a když se film blížil k finále a přemýšleli jsme, jak ho zakončit, navrhli jsme jim tuhle cestu.

Jak to vzal Dalibor? 
To byla vlastně jediná situace, kterou ve filmu odmítl. Řekl, že by radši jel na zoo na Kopeček, že neví, proč se zabývat Židy. Ale nakonec tam odjel s celou rodinou. Výsledek znáte.

Myslíte, že tahle návštěva a zásadní setkání s osvětimskou pamětnicí nějak hnula jeho nenávistným světem? 
Myslím, že to učitě naleptává jeho monolit přesvědčení, jak si to zatím myslel dobře. A už jen proto, že ho v rodném Prostějově budou lidé poznávat a čas od času konfrontovat s jinými názory, přiměje ho to o všem přemýšlet. I když se samozřejmě najdou i takoví, kteří mu budou přitakávat. Rasismus, který panuje v celé společnosti kolem uprchlíků, je velký. Nemyslím ale, že by se stal maskotem či dokonce hrdinou neonacistické scény. Jeho život je do značné míry zbabraný a on sám přehazuje ustavičně vinu na druhé, nic aktivně nekoná, čili není možné, aby se pro někoho stal vzorem. Koneckonců, v jednom záběru vidíme, že sledovanost jeho absurdních videí je 175. Zanedbatelné číslo.

Ve filmu jsou nicméně momenty, v nichž přítel Daliborovy matky líčí, jak střílel na Romy. To už trochu zavání šířením nenávistných tendencí… 
Ten ale několikrát ve filmu to, co říkal, popře. Ani toho nelze brát vážně. Vykřikuje xenofobní nesmysly, ano, ale my právě tenhle jev chceme popsat, rozkrýt zdola. Ničím naše postavy nepodporujeme. Náš film nahlíží do rodiny, jejíž obecné zmatení nikoho z nich ke štěstí nepřivedlo. Ukazujeme Daliborův život v různých aspektech a podhoubí, z něhož jeho názory vyrůstají.

Už váš hrdina film viděl?
Viděl, považuje ho za reality show.

Máte s filmem nějaké speciální plány, třeba ve školách?
Byli bychom rádi, kdyby se dostal alespoň ke středoškolským studentům. Počítalo se s tím i v rozpočtu na distribuci. Podle průzkumů je v učnovském školství přibližně 25 procent lidí, kteří by volili extrémní pravicové strany. Proto chceme na školách nejen projekce, ale i debaty.