Dojde také na Jiřího Krampola a zábavný pořad Nikdo není dokonalý, který se na obrazovkách objevoval úctyhodných patnáct let, nebo na pořádnou dávku romantiky, nenávisti, napětí, intrik a vzdoru v podobě seriálu Rodinná pouta. Jednu z hlavních rolí v něm ztvárnila Dana Morávková.

„Rodinná pouta (a později Velmi křehké vztahy) byla v mé herecké kariéře strašně důležitá. Milovala jsem je. Prima jimi odstartovala sérii nekonečných seriálů, takže v tomto mezi televizemi vede,“ usmívá se Dana Morávková. 

Vaše postava – Andrea – nebyla zrovna miláčkem publika. Co vám to přinášelo v reálném životě?
Byla to skvělá role, mohla jsem se v ní pořádně vyřádit. Andrea opravdu nebyla moc hodná holka – šlo jí o hlavně peníze, vždy dosáhla svého jakýmikoli prostředky, milovala svého otce i svoji dceru, ale svých manželů a milenců si absolutně nevážila. Diváci mě v té úloze vídali dvakrát týdně a někteří si postupně začali myslet, že se jako Andrea chovám i v soukromí.

Takže mi od nich chodily dopisy či maily obsahující nejrůznější přání a prosby. Jednou na mě dokonce jistí rodiče vyrukovali s absurdním požadavkem, abych zařídila jejich dítěti studium na vysoké škole, což teda opravdu neumím. Ty dopisy mimochodem dostávám dodnes. Stále je spousta divaček, které se v Andree vidí.

Mohla jste sestrám Jitce a Kateřině Bártů zasahovat do scénáře, něco si na postavě Andrey upravit?
To jsem nikdy nedělala, protože by se všichni zbláznili. Samozřejmě že mi holky řekly, jakou mají představu a co pro Andreu chystají, a na mě bylo, abych to co nejlépe zahrála. Myslím, že to po všech stránkách klaplo. Odezva diváků už to jen korunovala. Věřím, že se budou při sledování Pout bavit i teď – a je to jistě taky primární zájem tvůrců nového kanálu, aby si lidé při sledování toho nejlepšího z archivu odpočinuli od všech nepříjemných zpráv a situací, které už skoro rok a půl prožíváme.

Vaší domovskou scénou je pražské Divadlo Bez zábradlí. Už jste tam připraveni začít hrát?
Jsme, pár představení bychom měli odehrát v létě a jinak už máme ferman hotový na zbytek roku. Teď už jen zbývá, aby diváci začali do divadel chodit, protože se na ně po tom půstu moc těšíme. Nejnověji účinkuju v inscenaci Hry, která se zvrtla v režii Karla Heřmánka. Shodou okolností jsem ji ještě před vypuknutím pandemie viděla v Londýně, kam jsme s manželem vyrazili za studujícím synem.

Všichni jsme se u ní moc pobavili – je to opravdu velká sranda (jedná se v ní o smršť nepředvídatelných situací, se kterými se herci pokoušejí se zoufalou snahou dovést představení pojednávající o mysteriózní vraždě do konce, pozn.). Takže pokud má někdo nějaký problém nebo trápení, ať na Hru, která se zvrtla – a nejen na ni – přijde. Je důležité, abychom se zase smáli, znovu se nadechli a pokusili se vrátit do normálního života, jaký jsme vedli před koronavirem.