Ve filmu rámovaném příznačně černobylskou katastrofou se ohlíží za svými profesními začátky, prvními cestami do africké divočiny a především shrnuje poznání, k němuž ve svých 94 letech dospěl. Není to veselá podívaná. Podmanivou krásu podmořských hlubin a barevných škál rostlin i zvířecích druhů a jejich rituálů v deštných pralesíchpostupně vytlačují záběry vyhaslého života mořských krajin, pustnoucích savan a nekonečných plantáží olejných palem.

Zatímco třeba domorodé kmeny na Nové Guinei vedou skromný udržitelný život s pokorou vůči okolní přírodě, většinová civilizace spotřebovává nerozvážně planetu. Necitlivý lov velryb, zásahy do biotopů známých z jiného přírodovědcova filmu Modrá planeta, výkyvy stálé teploty země, vyčerpané oceány, stručně řečeno - ztráta rovnováhy. Devastaci planety a fatální úbytek divoké přírody zaznamenávají nekompromisní čísla. „Každý rok vykácíme přes 15 miliard stromů, přišli jsme o 90 procent velkých ryb, divoká populace klesla od 50. let na polovinu, ze 66 procent na 35,“ shrnuje dokumentarista hořká fakta. Letmou zmínku o tom, že lidstvo má na začátku 21. století většinu nemocí pod kontrolou, zaktualizoval nezávisle na tomto filmu v posledních měsících jistý Covid-19.

Frustrující podívaná 

V hutném střihovém filmu kombinujícím archivy s dotáčkami burcuje Attenborough více než dříve. I prostřednictvím chmurné vize planety, jak by mohla vypadat, kdybychom se nezastavili – a je to frustrující podívaná. Britský biolog je ale především racionální vědec, a tak nabízí i řešení. Několik ukázek ze života hospodárně žijících kmenů, regulace rybolovu, větší podpora udržitelných energií, kombinace tradičních a moderních metod v zemědělství a při nakládání s přírodou…

Jinými slovy pokora a moudrost. Nestojí to zase tak moc a záleží hlavně na nás, co zanecháme svým dětem. Závěrečné ukázky z Černobylu, kde si příroda znovu našla cesty mezi rozpadlými bloky a opuštěnými ulicemi, mluví za vše.

Je to záslužný dokument. Můžeme říci, že mnohé z toho jsme už viděli, slyšeli. Ale v tomto věcném shrnutí v dlouhém časovém pásmu nenechá Attenboroughovo naléhavé volání člověka tak docela v klidu. I kdyby se našel jediný divák, jehož tento film pohne ke změně a činu, nebude to málo.