Režisér, který si před sedmi lety získal u českých diváků věhlas svým debutem, černou komedií Kurz negativního myšlení, umí překvapit. A očividně ho to baví. Stejně jako hrát si s žánrovými mantinely a provokovat diváka charakterem neobvyklých hrdinů. Sarkastický humor Kurzu negativního myšlení postavil na strhující figuře vozíčkáře, který během jedné noci nekompromisně zúčtuje s atakem „pozitivní energie" a ubíjejícího soucitu. Detektiv Down vypráví příběh málo vzrostlého muže s dětským obličejem a výše uvedeným syndromem, který má detektivní kancelář a mimořádné pátrací nadšení, ale nedostává se mu případů. Jakmile dojde k osobnímu setkání s potenciálními klienty, budí v nich Robert všemožné pocity, jen ne důvěru ve své schopnosti. Pak mu ale přece jen jistá dáma z vyšších kruhů svěří úkol. Vypátrat, kam zmizel její manžel, slavný bruslař Olaf Starr. Robert se do případu vloží s maximálním úsilím a čím více proniká do tajů rodiny s poněkud chladnými vztahy mezi sebou, zato vřelými city k majetku, dochází mu, že jeho angažmá má ve skutečnosti úplně jiné důvody…

Breien stvořil netradičního detektiva a rozhodl se proto dát mu i neobvyklý rámec a náladu. Tak jako nejednoznačný je jeho hrdina (probouzející tu smích či soucit, jindy úžas z toho, jak razantně umí jednat), mění se i žánrové kulisy a způsob vyprávění. Jeho snímek osciluje někde mezi klasickou severskou krimi a černou komedií, náladou i stylem zase připomíná noirové filmy. Což je po pravdě asi to, čím Detektiv Down nejvíc zaujme. Robertův klobouk, plášť i gesta jsou evidentním odkazem na Humphreyho Bogarta, vizuální stránka, hudba i pomalý způsob vyprávění má kořeny právě v noiru. Jazzové motivy podbarvující noční atmosféru jsou působivé, pro české diváky je navíc atraktivní sledovat, jak šikovně pracuje režisér s pražskými ulicemi, lávkami a parky, kde se film točil. A jak tajuplnou náladu, adekvátní danému příběhu, uměl s kameramanem Gautem Gunnarim najít v osamělých zákoutích, úzkých schodištích a tramvajových podjezdech.

Na jeho filmu jsou zkrátka cenné jednotlivosti: včetně Roberta, který je vskutku hodně neobvyklým detektivem – umí zachmuřeně upíjet z placatky a po vzoru ostřílených chlapíků se vyspat s klientkou, ale také hraje karetní „prší" s babičkou,  v nočním podniku zpívá Like a Virgine á la Madonna a v kanceláři má dětskou oranžovou pistolku. Nemluvě o osobitých vyšetřovacích metodách, kam patří vcítění se do pocitů i života ztraceného muže, které bere opravdu důsledně: obléká se do jeho šatů a navštěvuje ložnici jeho šokované manželky… Postava Roberta účinkuje i díky svému protagonistovi, Hofsøovi, který dokonale zvládl všechny jeho polohy, včetně laskavého humoru nebo bravurního tanečního čísla v parku.

Na rozdíl od charismatického a impulsivního Geirra na vozíčku má však Robert jednu nevýhodu. Svou pomalou pátrací akcí a nevýbojným charakterem se mu obtížněji daří držet diváckou pozornost. A ta přece jen s pokračujícím příběhem, který plyne na detektivku značně líně, klesá. Detektiv Down se tak režisérovi navzdory výše řečenému trochu rozpadá a budí pocit nejistoty, co že to vlastně divák celou dobu sleduje. Kdo čeká typickou severskou detektivku s napětím, bude zklamán. Down je spíše pro klubové či festivalové diváky, kteří více než celkový tvar ocení jeho konkrétní libůstky a odlišnosti vymykající se žánru.

Zdroj: Youtube