Vedle Fajtla a Jánského jsme žabaři, říká Tomáš Bojar o filmu Good Old Czechs

Dokumentarista Tomáš BojarZdroj: Pilot FilmTočil jste o fotbale, hokeji, akademické škole. Co bylo impulsem ke „starým dobrým Čechům?“, kteří jsou poctou českým pilotům v britské RAF?
Je to pro mě do jisté míry i osobní rodiný příběh. Můj dědeček se také za války dal do boje. Poměrně dobrodružnou cestou přes sever Itálie, skupiny partyzánů a přes hory doputoval do Británie, kam se přihlásil k RAF. Kvůli zdravotním potížím ale nesměl létat, byl meteorolog. Což nebyla pro chlapy úplně vysněná profese. V knihách Františka Fajtla a Filipa Jánského, z jejichž vzpomínek na pouť válečnou Evropou náš film vychází, se tihle „rosničkáři“, jak jim piloti říkali, stávali terčem posměchu. Jednoduše proto, že neuměli počasí detailně předpovědět. Podnět k filmu dal nicméně producent Gordon Lovitt.

Film nabízí řadu unikátních nezveřejněných archivů. Bylo těžké je shánět?
Ani ne. Dnes už je díky digitalizaci archivů možné spoustu věcí dohledat a požádat o ně. Film je složen z dobových záběrů našich, evropských i britských archivů. Samozřejmě, každý film má své finanční limity. I my narazili na pár skvělých materiálů, které producent nebyl při nejlepší vůli schopen zaplatit. Myslím, že šlo o francouzské archivy. Pak se musíte sklonit před realitou a určité věci obejít. Obecně jsme ale měli štěstí. Se spoluautorem scénáře Markem Šindelkou a střihačem Šimonem Špidlou jsme vždycky našli cestu, šlo jen o to dát filmu plynulost, určité napětí a zároveň poetiku.

Cenu Emmy získalo drama Boj o moc. Ceremoniál ovlivnilo úmrtí Alžběty II.

Jak jste pracovali se vzpomínkami dvou slavných letců? Vnitřní řeč je vždycky trochu loterie, zvažovali jste i jinou formu vyprávění?
Nechtěli jsme mluvící hlavy. Navíc oba autoři memoárů už nejsou mezi námi. Našli jsme herce Jana Foukala a Miroslava Pecháčka, oba v podobném věku, jaký měli v tehdejší době letci. Jejich načtené citace z knih tvoří vnitřní řeč filmu. Chtěli jsme, aby se autentické prožitky pilotů a dobové záběry doplňovaly a daly divákům šanci prožívat jejich příběh, jako by se odehrával teď a diváci byli jeho součástí. Výrazně nám pomohlo, že jak Fajtl, tak Jánský byli mistři pera, měli skvělý postřeh a také si řadu záběrů točili sami. Jsme vedle nich v podstatě žabaři.

Ve filmu jste pracovali i s nepoužitými záběry pro film Jiřího Weisse. Které to jsou?
Ty na britských letištích, letci na kole v mlze, hangár odrážející se v loužích nebo výjevy z hospody s popíjejícími letci, kde jeden tančí kozáčka. A pak krásné dlouhé záběry nebe během průletů, ty jsou moje nejoblíbenější.

Napadalo vás během práce, kam se posunulo od té doby hrdinství? A jestli by i dnes mladí dokázali vzít v sedmnácti batoh a odkráčet bez zaváhání do boje?
Napadalo. Je pravda, že z hrdinství se stal jakýsi vymírající druh. Mám na mysli ochotu přinášet oběti, dělat to neokázale. Nefotit se na Instagram, že jedu na hranice pro uprchlíky, ale prostě tam jet a nemluvit o tom. Ne že by hrdinství úplně vymizelo, ale liberální společnost je výrazně individualistická a zájem o vlastní ego je dnes v jistém ohledu silnější, než kdysi bylo třeba u generála Fajtla nebo Jánského.

Alžběta II. ve filmu. Zahrály si ji Helen Mirrenová i Olivia Colmanová

Dají se dnes mezi námi podobní hrdinové najít? Potkal jste je?
Když jsme končili se střihem, otevřel jsem si po letech Patočkovy slavné Kacéřské eseje, kde uvažuje pronikavým způsobem o dějinách. Válka ve 20. století a 20. století jako válka, snad to říkám správně. Poměrně přesně tam píše, že k lidskému životu patří noc a den, mír i válka, čili i smrt. A hezky vysvětluje, že ve válce se může dostat ke slovu jistý život na vrcholu, kdy nedbáte ničeho jen určitého poslání. Je to vědomí, že během jediného dne může váš život skončit. Takový den na vrcholu pak vyžaduje zvláštní druh odvahy.

Kterou ovšem nemůžete chtít po každém.
To určitě ne. V naší společnosti žijí různé typy lidí a určitě netřeba soudit ty, kteří řeší, čím budou v zimě topit. Ale je dobře, když ve společnosti existuje alespoň menší skupina lidí, kteří uvažují i jinak, vidí trochu víc dopředu. Během pandemie jsem se potkal se spolkem mediků, kteří ošetřují na ulici bezdomovce, vyměňují jim obvazy na nohou, snášejí velké nepohodlí a riskují nákazu. Nemluví o tom, ale s naprostou samozřejmostí dělají to, co považují za důležité. Jmenují se Medici na ulici. Ti pro mě například splňují étos oběti, o níž jsme mluvili, a která není nijak patetická.