Někteří (v tyto dny královédvorská ZOO) stěhují do africké Rwandy české nosorožce, jiní (Rosťa Novák ml.) zase z Rwandy k nám africké akrobaty. Ten už tak učinil před více než rokem. Projekt, kvůli němuž si pro Rwanďany zaletěl principál Cirku La Putyka osobně, se jmenoval Hit, Tell the Difference a premiéru měl loni v srpnu. S Afričany se u něj sešli čeští akrobaté z Novákovy kumpanie.  

Nesnadnou spolupráci a střet dvou světů zachytil v dokumentu Cirkus Rwanda Michal Varga, jenž film v premiéře představil na karlovarském festivalu. Teď vstupuje do kin. Je to podivuhodná podívaná. Místy zábavná, jindy dojemná. Jedním z hrdinů je Eliseé, jenž jako dítě přežil rwandskou genocidu a teď trénuje akrobacii s partou osiřelých dětí.

Právě za ním přilétá Novák, aby se podíval, co umějí. Emoce budí vzpomínky dětí na prožité utrpení a ztrátu blízkých, smích zase Novákův výlet za hranice známého (divadelního) světa.

Zatímco český principál se bojí cesty letadlem a malárie a v místním kostele se nudí u nekonečných díků rwandskému Bohu, Afričané řeší na české půdě jiné věci. „Kam pořád spěcháte? Vždyť se nemůžeme ani vyspat…“ Shon, pracovní disciplina i počasí je svazuje, na zkoušku chodí v teplých bundách a šále a ožijí až na houbách v lese.

Jinak si principál celkem zoufá, neboť Rwanďané jsou po africku free a víc než dochvilnost je zajímá brožura o mužském přirození… U Nováka v bytě, kde Rwanďané bydlí, se pro změnu jeho děti střídavě izolují, nebo klátí smíchy při modlitbě v kruhu.

Vargův snímek je zručně sestřihanou, podnětnou zprávou o setkání dvou kultur i životních postojů. A o tom, že navzdory všem nervům je na konci působivé představení s příběhem, který bychom v české kotlině těžko zažili.

Peklo v Mosulu

Mosul, červen 2014. Druhé největší irácké město je obsazeno bez boje a vyhlášen Islámský stát. O tři roky později se sem vydává dokumentaristka Jana Andert s kamerou a partou vojáků a na vlastní pěst točí záběry, jež nepotřebují komentář. S elitní jednotkou irácké armády Golden Division se skoro devět měsíců pohybovala v nebezpečných prvních liniích bitvy.

Bez zbytečných slov ukazuje exploze sebevražedných atentátníků, polní nemocnice, truchlení nad zabitými civilisty,strach žen s dětmi skrývajících se ve sklepích a čekajících odevzdaně na další vývoj situace. Nebo se slzami v očích opouštějících domovy.

Zachycuje emotivní detaily a útržky bizarních kontrastů: plakát s poetickou krajinou a hodinami na jediné stojící stěně dětského pokoje rozbombardovaného domu, vojáky čekající na možnost přesunu v křeslech u televize a regálů s porcelánem v dalším zbořeném bytě, kteří na otázku, co nejvíc chtějí, odpovídají: konečně klid.

Dokument sděluje i šokující fakta: boj o Mosul střežený bojovníky Islámského státu si vyžádal deset tisíc mrtvých civilistů, čímž se stal nejkrvavější městskou bitvou od 2. světové války.

Kdy je zle

Je to odvážný počin a nenabízí útěšnou podívanou. Ani mnoho naděje. Ale je dobře, že je v kinech. Stroze a jen za zvuků střelby líčí, co to znamená, když je opravdu zle… Není na škodu si to občas připomenout.