Psal se rok 1911 a právě v tom roce začaly vycházet v pařížském nakladatelství Fayard levné brakové romány, v nichž maskovaný Fantomas – tehdy měl ovšem cylindr a frak, přes něj pláštěnku, černou škrabošku přes oči a nezbytnou a ďábelsky ostrou dýku – děsil hlavní město země galského kohouta. Už tehdy byl jeho protivníkem komisař Juve, který měl ovšem daleko do komičnosti postavy vytvořené v šedesátých letech králem francouzských komiků. Stejně tak měl ale i sám Fantomas hodně daleko do podoby lupiče gentlemana, jak jej známe z filmové podoby.

Původní zlosyn byl skutečný netvor, který se vyžíval v zabíjení nevinných včetně žen a dětí. Dokonce sprovodil ze světa i své vlastní potomky, kromě syna Vladimíra, jenž později následoval svého otce v kariéře zločince, dokud jej komisař Juve nezastřelil. Už od počátku Fantomas používal mnoho převleků a jeho libůstkou bylo ukrást totožnost lidem, které zavraždil. Z jejich kůže si dělal rukavice, aby nezanechal otisky prstů. Nezabíjel však jenom výše zmíněnou dýkou, používal i jedovatého chřestýše, a dokonce nemocemi nakažené krysy, a to nejen v rodné Francii, ale i v exotickém Mexiku, Indii anebo v Jižní Africe.

V románech samozřejmě nemohl chybět neohrožený a všemi mastmi mazaný novinář Fandor, jenž často mařil Fantomasovy plány… Konečně otcové všech těchto figur byli dva zkušení novináři, Pierre Souvestre a Marcel Allain, kteří do Fandora tak trochu promítali své vysněné ego.

Romány s nepolapitelným tajemným zločincem, bylo jich více než čtyřicet, šly na dračku. Není tedy divu, že po tak populární látce sáhli brzy i filmaři. Už v roce 1913, tedy ještě v éře němého filmu, natočil režisér Louis Feuillade snímek Fantomas v hlavní roli s Reném Navarrou. Stal se z něj kasovní trhák! Krátce po něm následovala pokračování Juve kontra Fantomas, Mrtvý, který zabíjí, Fantomas kontra Fantomas a Falešný úředník. Po nástupu zvukového filmu samozřejmě promluvil i Fantomas. Bylo to ústy herce Jeana Gallandema ve filmu s nenápaditým, ale účinným názvem Fantomas režiséra Paula Fejöse z roku 1932.

Hned po válce, roce 1946, se nezničitelný fantom francouzského podsvětí opět vyhoupl na plátna kin, tentokrát v podání Marcela Herranda, a ani další verze příběhů ďábelsky rafinovaného zloducha na sebe nenechala dlouho čekat: už v roce 1948 natočil režisér Robert Vernay remake Fantomase proti Fantomasovi a pod maskou se tentokrát skrýval Maurice Teynac.

Nesmrtelný Fantomas a velký třesk

Všichni tito i další představitelé Fantomase však byli zastíněni a do značné míry také zapomenuti v šedesátých letech. Tenkrát se režisér André Hunebelle rozhodl posunout příběhy nepolapitelného zloducha do komediálního žánru a natočil tři nesmrtelné filmy: Fantomas (1964), Fantomas se zlobí (1965) a Fantomas kontra Scotland Yard (1967). Spojil tak do jednoho balíčku dvě divácky velmi žádané kategorie – detektivku a humor. Dočkal se zasloužené odměny: jeho snímky se navždy zapsaly do dějin francouzské kinematografie.

Svůj úspěch si zkušený Hunebelle pojistil i tím, že do hlavních rolí obsadil dvě velké herecké osobnosti: Jeana Maraise a Louise de Funèse, kteří filmům dodali lesk svým uměním. Jejich spojení bylo šťastným tahem pro režiséra i diváky, ale zároveň přineslo i velké potíže: oba herci byli v té době známými hvězdami, bohužel tak rozdílnými, že to nemohlo skončit jinak než velkým třeskem! Maraisovo kultivované herectví ani trochu neladilo s živelnou dravostí Funèsovy excentrické komiky, která na sebe strhávala pozornost ve většině společných scén. A těch bylo opravdu hodně, protože padesátiletý Jean Marais ucítil příležitost opět se po delší době blýsknout před diváky, a vymohl si, že bude hrát dvojroli novináře Fandora i Fantomase. Navíc si sám navrhl i kaučukovou masku (v mládí vystudoval výtvarné umění na akademii), kterou následně mnohokrát proklel, protože tvář pod ní nesnesitelně trpěla.

Traduje se, že před kamerou si Marais a Funès udržovali profesionální zdvořilost, ale mimo filmování spolu téměř nepromluvili. A právě jen režisér Hunebelle byl tím, kdo hasil jejich vzájemnou nevůli. Jean Marais určitě hodně litoval, že komisaře Juvea nehraje Bourvil, s nímž se původně do role počítalo. Kvůli jeho stále se zhoršující nemoci proto dostal příležitost Louis de Funès. A ten ji využil beze zbytku. Jeho cholerický a hyperaktivní komisař sice patří k Funèsovým typickým postavám, ale pro diváky je zárukou zábavy.

Bohužel neshody mezi oběma hvězdami zašly až tak daleko, že sám režisér nakonec upustil od již připravovaného čtvrtého filmu. V něm se Fandor a Juve měli za Fantomasem honit až v Moskvě, a dokonce se mělo ukázat, že Fantomas je Fandorovým otcem (v původních románech je však otcem Fandorovy přítelkyně Heleny, kterou ve hvězdné trilogii hraje Myléne Demongeot, a komisař Juve je Fantomasovým bratrem). Nezanedbatelnou roli v tom, že čtvrtý příběh už nikdy neuvidíme, prý také hrály vysoké finanční požadavky obou hlavních herců.

České a francouzské ozvěny

Úspěch Hunnebelleových filmů o Fantomasovi byl tak strhující, že od té doby se už nikdo neodvážil přivést maskovaného zlosyna znovu na filmové plátno a ten řádil už pouze v komiksech. Občas se sice někde mihne jako epizodní postava – například i u nás se objevil, v seriálech Arabela a Arabela se vrací, kde jej hráli František Peterka a Pavel Nový, ale to jsou už jen dozvuky jeho bývalé slávy. Není to tak dlouho, co se mluvilo o tom, že ve Francii by měl vzniknout projekt Fantomasova zmrtvýchvstání, kde si měli hlavní role zahrát Jean Reno a Vincent Cassel. Šuškalo se dokonce, že legendární zločinec by měl tentokrát stát na straně dobra a zachránit Paříž… Ale i tato naděje brzy pohasla.

Nezbývá nám tedy než se znovu ponořit do sice již důvěrně známého, ale přesto stále svěžího a nostalgicky vnímaného Fantomasova světa, vytvořeného Andrém Hunebellem, Jeanem Maraisem a Louisem de Funèsem.

Několik perliček…

Fantomase hrál ve většině scén samozřejmě Jean Marais, ale pokud byl v jednom obrazu s Fandorem, pod maskou se skrýval Christian Tom, který jinak hrál jednoho z policejních inspektorů.

Auta, která si ve filmech zahrála, patří k legendám – létající byl Citroën DS z roku 1950, BMW 507 stíhající prchajícího Fantomase ve vlaku se vyrábělo v letech 1956–1959 a únos profesora Marcharda zajistil Citroën Type HY.

Na Via Trionfale 151 v Římě stojí Fantomasův dům z druhého pokračování.

Technické vychytávky z fantomasovských filmů se objevily později také v bondovkách – například vůz, jenž se změní v letadlo, je ve filmu Muž se zlatou zbraní nebo doutník-zbraň v Žiješ jenom dvakrát.

O druhém dílu, Fantomas se zlobí, prozradíme, že Marais hrál také postavu markýze de Rostelli a profesora Lefèvra, ve třetím pokračování si zahrál postavy Waltera Browna a Giuseppeho.

Maska, kterou si Marais sám navrhl, byla atraktivní, ale nepohodlná, a to v ní herec trávil během natáčení až šest hodin denně.

Atraktivní záběry sopky, kde měl Fantomas základnu a z níž poté tryská láva, pocházejí z italského Vesuvu a byly většinou sestříhány z dokumentárního filmu Schůzky s ďáblem.

Skvělého Jeana Maraise dabují oba hlavní dabéři tohoto herce – Vladimír Ráž propůjčil hlas novináři Fandorovi a Miroslav Moravec Fantomasovi.