Psal se rok 1911 a právě v tom roce začaly vycházet v pařížském nakladatelství Fayard levné brakové romány, v nichž maskovaný Fantomas – tehdy měl ovšem cylindr a frak, přes něj pláštěnku, černou škrabošku přes oči a nezbytnou a ďábelsky ostrou dýku – děsil hlavní město země galského kohouta. Už tehdy byl jeho protivníkem komisař Juve, který měl ovšem daleko do komičnosti postavy vytvořené v šedesátých letech králem francouzských komiků. Stejně tak měl ale i sám Fantomas hodně daleko do podoby lupiče gentlemana, jak jej známe z filmové podoby.

Timothy Krajcir ve vězení. Svůj doživotní trest si odpykává v nápravném zařízení ve městě Pontiac ve státě Illinois
Sympatický saniťák, říkali o něm. Šlo ale o maniaka s nejodpornějšími touhami

Původní zlosyn byl skutečný netvor, který se vyžíval v zabíjení nevinných včetně žen a dětí. Dokonce sprovodil ze světa i své vlastní potomky, kromě syna Vladimíra, jenž později následoval svého otce v kariéře zločince, dokud jej komisař Juve nezastřelil. Už od počátku Fantomas používal mnoho převleků a jeho libůstkou bylo ukrást totožnost lidem, které zavraždil. Z jejich kůže si dělal rukavice, aby nezanechal otisky prstů. Nezabíjel však jenom výše zmíněnou dýkou, používal i jedovatého chřestýše, a dokonce nemocemi nakažené krysy, a to nejen v rodné Francii, ale i v exotickém Mexiku, Indii anebo v Jižní Africe.

V románech samozřejmě nemohl chybět neohrožený a všemi mastmi mazaný novinář Fandor, jenž často mařil Fantomasovy plány… Konečně otcové všech těchto figur byli dva zkušení novináři, Pierre Souvestre a Marcel Allain, kteří do Fandora tak trochu promítali své vysněné ego.

Hrob Václava Babinského v pražských Řepích.
Chlebová soška a trestní spis. Co zbylo po Babinském, známém lotru mexickém

Romány s nepolapitelným tajemným zločincem, bylo jich více než čtyřicet, šly na dračku. Není tedy divu, že po tak populární látce sáhli brzy i filmaři. Už v roce 1913, tedy ještě v éře němého filmu, natočil režisér Louis Feuillade snímek Fantomas v hlavní roli s Reném Navarrou. Stal se z něj kasovní trhák! Krátce po něm následovala pokračování Juve kontra Fantomas, Mrtvý, který zabíjí, Fantomas kontra Fantomas a Falešný úředník. Po nástupu zvukového filmu samozřejmě promluvil i Fantomas. Bylo to ústy herce Jeana Gallandema ve filmu s nenápaditým, ale účinným názvem Fantomas režiséra Paula Fejöse z roku 1932.

Hned po válce, roce 1946, se nezničitelný fantom francouzského podsvětí opět vyhoupl na plátna kin, tentokrát v podání Marcela Herranda, a ani další verze příběhů ďábelsky rafinovaného zloducha na sebe nenechala dlouho čekat: už v roce 1948 natočil režisér Robert Vernay remake Fantomase proti Fantomasovi a pod maskou se tentokrát skrýval Maurice Teynac.

Nesmrtelný Fantomas a velký třesk

Všichni tito i další představitelé Fantomase však byli zastíněni a do značné míry také zapomenuti v šedesátých letech. Tenkrát se režisér André Hunebelle rozhodl posunout příběhy nepolapitelného zloducha do komediálního žánru a natočil tři nesmrtelné filmy: Fantomas (1964), Fantomas se zlobí (1965) a Fantomas kontra Scotland Yard (1967). Spojil tak do jednoho balíčku dvě divácky velmi žádané kategorie – detektivku a humor. Dočkal se zasloužené odměny: jeho snímky se navždy zapsaly do dějin francouzské kinematografie.

Čtyřicet let od vraždy Johna Lennona, upoutávka na magazín Víkend.
Vražda Johna Lennona. Jak to před 40 lety bylo se smrtí hudebního génia?

Svůj úspěch si zkušený Hunebelle pojistil i tím, že do hlavních rolí obsadil dvě velké herecké osobnosti: Jeana Maraise a Louise de Funèse, kteří filmům dodali lesk svým uměním. Jejich spojení bylo šťastným tahem pro režiséra i diváky, ale zároveň přineslo i velké potíže: oba herci byli v té době známými hvězdami, bohužel tak rozdílnými, že to nemohlo skončit jinak než velkým třeskem! Maraisovo kultivované herectví ani trochu neladilo s živelnou dravostí Funèsovy excentrické komiky, která na sebe strhávala pozornost ve většině společných scén. A těch bylo opravdu hodně, protože padesátiletý Jean Marais ucítil příležitost opět se po delší době blýsknout před diváky, a vymohl si, že bude hrát dvojroli novináře Fandora i Fantomase. Navíc si sám navrhl i kaučukovou masku (v mládí vystudoval výtvarné umění na akademii), kterou následně mnohokrát proklel, protože tvář pod ní nesnesitelně trpěla.

Traduje se, že před kamerou si Marais a Funès udržovali profesionální zdvořilost, ale mimo filmování spolu téměř nepromluvili. A právě jen režisér Hunebelle byl tím, kdo hasil jejich vzájemnou nevůli. Jean Marais určitě hodně litoval, že komisaře Juvea nehraje Bourvil, s nímž se původně do role počítalo. Kvůli jeho stále se zhoršující nemoci proto dostal příležitost Louis de Funès. A ten ji využil beze zbytku. Jeho cholerický a hyperaktivní komisař sice patří k Funèsovým typickým postavám, ale pro diváky je zárukou zábavy.

V roce 1970 vstoupil Nikolaj Džumagaljev do armády a sloužil v jednotkách chemické obrany (ilustrační foto)
Jsem potomek Čingischána, tvrdil sovětský kanibal. Snědl nejméně devět lidí

Bohužel neshody mezi oběma hvězdami zašly až tak daleko, že sám režisér nakonec upustil od již připravovaného čtvrtého filmu. V něm se Fandor a Juve měli za Fantomasem honit až v Moskvě, a dokonce se mělo ukázat, že Fantomas je Fandorovým otcem (v původních románech je však otcem Fandorovy přítelkyně Heleny, kterou ve hvězdné trilogii hraje Myléne Demongeot, a komisař Juve je Fantomasovým bratrem). Nezanedbatelnou roli v tom, že čtvrtý příběh už nikdy neuvidíme, prý také hrály vysoké finanční požadavky obou hlavních herců.

České a francouzské ozvěny

Úspěch Hunnebelleových filmů o Fantomasovi byl tak strhující, že od té doby se už nikdo neodvážil přivést maskovaného zlosyna znovu na filmové plátno a ten řádil už pouze v komiksech. Občas se sice někde mihne jako epizodní postava – například i u nás se objevil, v seriálech Arabela a Arabela se vrací, kde jej hráli František Peterka a Pavel Nový, ale to jsou už jen dozvuky jeho bývalé slávy. Není to tak dlouho, co se mluvilo o tom, že ve Francii by měl vzniknout projekt Fantomasova zmrtvýchvstání, kde si měli hlavní role zahrát Jean Reno a Vincent Cassel. Šuškalo se dokonce, že legendární zločinec by měl tentokrát stát na straně dobra a zachránit Paříž… Ale i tato naděje brzy pohasla.

Nezbývá nám tedy než se znovu ponořit do sice již důvěrně známého, ale přesto stále svěžího a nostalgicky vnímaného Fantomasova světa, vytvořeného Andrém Hunebellem, Jeanem Maraisem a Louisem de Funèsem.

Několik perliček…

Fantomase hrál ve většině scén samozřejmě Jean Marais, ale pokud byl v jednom obrazu s Fandorem, pod maskou se skrýval Christian Tom, který jinak hrál jednoho z policejních inspektorů.

Auta, která si ve filmech zahrála, patří k legendám – létající byl Citroën DS z roku 1950, BMW 507 stíhající prchajícího Fantomase ve vlaku se vyrábělo v letech 1956–1959 a únos profesora Marcharda zajistil Citroën Type HY.

Na Via Trionfale 151 v Římě stojí Fantomasův dům z druhého pokračování.

Technické vychytávky z fantomasovských filmů se objevily později také v bondovkách – například vůz, jenž se změní v letadlo, je ve filmu Muž se zlatou zbraní nebo doutník-zbraň v Žiješ jenom dvakrát.

O druhém dílu, Fantomas se zlobí, prozradíme, že Marais hrál také postavu markýze de Rostelli a profesora Lefèvra, ve třetím pokračování si zahrál postavy Waltera Browna a Giuseppeho.

Maska, kterou si Marais sám navrhl, byla atraktivní, ale nepohodlná, a to v ní herec trávil během natáčení až šest hodin denně.

Atraktivní záběry sopky, kde měl Fantomas základnu a z níž poté tryská láva, pocházejí z italského Vesuvu a byly většinou sestříhány z dokumentárního filmu Schůzky s ďáblem.

Skvělého Jeana Maraise dabují oba hlavní dabéři tohoto herce – Vladimír Ráž propůjčil hlas novináři Fandorovi a Miroslav Moravec Fantomasovi.