Justin Kurzel, jehož hraný debut Snowtown (2011) získal na domácí půdě řadu cen, přikročil ke slavné hře jako výsostný filmař. Scénář svěřil třem mužům, kteří nepatří k nijak zkušeným autorům: Jacobu Koskoffovi, Toddu Louisovi a Michaelu Lessliemu. Ne že by se jejich přepisu nedalo nic vytknout, charakter a vývoj „toho, který se má stát králem", líčí možná trochu přímočaře, nicméně filmu to působivosti neubírá. Především díky režisérovi, který se v náladě temné skotské tragédie našel a který si uměl vybrat vynikající představitele i klíčové členy štábu.

Jeho Macbeth má vše, co Shakespearova hra žádá a přitom zůstává svébytným filmovým dramatem: tajemno, mystiku, motivy lásky, moci, zrady i prokletí, rafinovaně budovanou atmosféru pracující s předtuchou zla a narůstající krvelačností i strachem.

Tvůrci zabudovali invenčně do příběhu i pasáže pro plátno, řekněme zákeřné: monology hlavních postav a motiv čarodějnic, takže nepůsobí nijak rušivě. Působivě zacházejí s duchy mrtvých, kteří tu mají jako zhmotněné přízraky svou mystickou roli výčitky a svědomí.

Přestože ve filmu fungují dobře i vedlejší postavy (včetně komparsu v několika bojových scénách, s nimiž režisér zachází uměřeně), klíčový je pochopitelně ústřední královský pár, jehož protagonisté rozehrávají mistrovskou škálu emocí. Michael Fassbender je rok od roku lepší (shodou okolností jej tento týden uvidíme v kinech i jako Steva Jobse) a tady se skoro chce říct, že byl pro Macbetha stvořen. Ať ve scénách surových vražd a posedlosti, láskyplné něhy či chorobného strachu, on svou postavou zkrátka žije. Totéž ovšem platí o Marion Cotillardové, jejíž proměna z ambiciózní chladnokrevné manželky v kající se zděšenou dívku je opravdu diváckým zážitkem.

Zdroj: Youtube

Za speciální zmínku stojí kamera Adama Arkapawa, režisérova australského rodáka, jehož výtečná práce s obrazem umocnila už náladu temné série True Detective (Temný případ, 2014), kterou jsme mohli vidět loni na HBO. Stejně uhrančivě působí i vizuální stránka Macbetha v ponurých a lyrických záběrech i výtvarně působivém, „krvavě" rudém ladění obrazu korespondujícím se zběsilostí macbethovského vraždění. Režisér pracuje uvážlivě s pečlivě promyšlenými, občas zpomalenými záběry, a dobovou hudbou (hudební složky se ujal Kurzelův bratr Jed), důmyslně využívá svícení i ráz genia loci rozlehlých skotských vřesovišť, studeného pobřeží s nízkými mraky či kamenných hradů. Dávkuje s citem lyrizující pasáže, umí ale divákovi naložit i brutální momenty, jež dávají Shakespearově tragické postavě, co její jest.

Jeho Macbeth je strhující podívanou, byť ne pro příznivce klipovitých záběrů a snadné zábavy, to ovšem od předlohy ani tvůrců nelze očekávat. Potěší nicméně každého, kdo umí ocenit vynalézavost v hledání nových forem, jak zpřístupnit díla klasiků dnešnímu divákovi. Navíc bez povinných veršů.

A v tom je Kurzelův král, kterého převálcovaly mocenské ambice a který vidí nepřítele v každém kolem sebe, opravdu nadčasový. Aniž by ztratil cokoli ze své velkolepé osudovosti, osobní tragiky a ostrovního kouzla.