Mohla to být smrtelná rána. Ale nejvýznamnější kulturní a společenská akce na území České republiky se z ní otřepala. Počátkem roku vypověděl letitou sponzorskou přízeň energetický kolos ČEZ. Té sladké šlehačky na vrcholku devítidenního menu složeného z maratonu filmů a doprovodných akcí však bylo přece jen méně. Herecká hvězda opravdu nejvyšší kategorie do západočeských lázní nedorazila.

Na stříbrná plátna se promítalo i více titulů, které nejen návštěvníci MFF dobře znají z televize. A pocta nedávno zesnulému Miloši Formanovi, mj. dlouholetému ambasadorovi karlovarské přehlídky v zahraničí? V podstatě vyšuměla. Mohla a měla být tučnější. Tím spíš, když se opět ukázal propastný rozdíl mezi soudobou a minulou filmovou tvorbou.

Pocity z právě uzavřeného ročníku lze nejlépe rozehrát na názvu filmu Jiřího Menzela, který vznikl v roce 1989 podle románové předlohy Vladimíra Vančury, Konec starých časů. Ačkoliv se nepromítal, jednu z hlavních rolí v něm ztvárnil na letošním festivalu oceněný Jaromír Hanzlík. Melancholické konstatování o dobách minulých vygraduje v kombinaci s myšlenkou, vznesenou oscarovým režisérem, scénáristou a producentem Barry Levinsonem. A sice v souvislosti s jeho legendárním, třicet let starým Rain Manem.

Dojemný příběh matematicky nadaného autisty v podání skvělého Dustina Hoffmana, jemuž v roli nevyzrálého, po dědictví lačnícího sourozence zdárně sekundoval začínající Tom Cruise, paradoxně, nebo příznačně, vyhrál diváckou anketu o nejlepší film MFF KV 2018! Američan Levinson však podotknul: „Dnes už by takový film nebylo možné natočit.“ Proč? Je příliš humanistický a v Hollywoodu jsou v módě příběhy superhrdinů, dobrodružné nebo hororové filmy.

 Bohužel. Silná témata, dobré scénáře i nezapomenutelné herecké výkony se v kinematografii, aktuálně vyznávající kult rychlého střihu, roztřesené kamery, explicitního násilí, vulgárního jazyka a glorifikující podle genderových kritérií všemožné výstřelky a úchylky často a snadno míjejí. Částečně nebo úplně.

A zatím, co vybraná díla ze vzdálených dekád tuzemské i světové filmové historie, mají stále co říci i mladému festivalovému publiku v Karlových Varech (ostatně, na třetím místě divácké ankety skončily Lásky jedné plavovlásky z roku 1965, po hříchu jediný film z bohatého tvůrčího rejstříku Miloše Formana v programu letošního MFF), o skutečném uměleckém a časovém přesahu významné množiny soudobých snímků lze pochybovat. Najdou se výjimky. Ano. Ale není jich mnoho. Což není problém našeho specifického festivalu, i když i on má nedostatky a neřesti. 

Nejen hudební zážitky s vyhlášeným aktivistou

Hlavní hereckou hvězdou byl Tim Robbins. V říjnu šedesátiletý rodák z Kalifornie, držitel Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli v Tajemné řece, režisér a producent, se ve Varech prezentoval i v dalších rolích. Jedné méně známé, druhé vyhlášené. Jako hudebník a aktivista.

Ve stejný den a čas, kdy v pražských Letňanech hráli pro padesát tisíc diváků (včetně mnoha, co si do hlavního města odskočili na otočku z filmového festivalu) legendární Rolling Stones, a v Letním kině zpívala za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru Ewa Farná, hrál a zpíval Robbins na pódiu městského divadla s folkovou skupinou The Rogues Gallery Band. Písně vlastní i cover verze cizích věnoval během předimenzovaného 140 minut trvajícího vystoupení uprchlíkům či lidem, co chtějí měnit svět. A jednu Václavu Havlovi.

Výraznou politickou angažovanost, naštěstí v rámci snesitelných mezí (na rozdíl od plamenných projevů Sharon Stoneové či Olivera Stonea na MFF ve Varech v letech 2005 resp. 2008) prezentoval Robbins už při slavnostním zahájení, na němž od Jiřího Bartošky převzal Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.

Nejurostlejší držitel Oscara v historii (ano, slavnou sošku nikdo jiný se 194 nebo více centimetry tělesné výšky ještě nepřebíral) hrál podle diváckých databází i v nejlepším filmu všech dob, Vykoupení z věznice Shawshank, promítaném v Letním kině za jeho osobní účasti před kulisou 2260 diváků. Opakovaně vzpomínal na Miloše Formana.

Ohradil se proti xenofobii a populismu, a pořádně se opřel do amerického prezidenta Donalda Trumpa, kterého nazval podvodníkem a monstrem. Což bylo nakonec to hlavní, čeho si všimli v zahraničí, a o čem se pak v souvislosti s karlovarským festivalem psalo nejen v Americe. Vedrem zmožené fanoušky, vyčkávající první den u červeného koberce, a pořadateli preventivně zkrápěné vodou, však nepotěšil. Na rozdíl od Johna Travolty k nim nezašel, jen letmo zamával.

Ostatně, pro část veřejnosti s povrchnějším uměleckým přehledem se nejevil až takovým hvězdným pozlátkem jako zmíněný Travolta, či Richard Gere, Robert Redford, Danny de Vito nebo Robert de Niro, budeme-li jmenovat jen některé ze slavných hostů z let minulých. Přesto se do sbírky nestandardních festivalových počinů zapsal před projekcí autorského filmu z roku 1992, Bob Roberts, o populistickém kandidátovi do amerického senátu, v němž ztvárnil hlavní roli a zároveň ho napsal i režíroval.

Poté, co si s publikem pořídil selfie, proběhl uličku uprostřed hlediště velkého sálu hotelu Thermal před VIP sedadly, tam a zpátky, a s jemu nejbližšími diváky si přitom zvesela plácnul rukou!

K nastíněné problematice „konce starých časů“ pronesl Robbins zajímavou větu. V reakci na otázku, které filmy se mu poslední dobou líbily. Zaujaly ho i Formanovy Lásky jedné plavovlásky. „Vyprávějí detailně o věcech, o nichž už filmy netočíme, a dokonce o nich nepřemýšlíme. Prostě o dívce, která se zamiluje. To už v kině nevidíte, z kinematografie i našich životů se tahle lidskost vytratila.“ Po pravdě řečeno. O dospívání dívek referovaly i soutěžní díla z Kanady a Slovinska. Byla to ale podání tíživá, snadno zapomenutelná, scházela Formanova lehkost, nadhled i humor.

K slzám dojatý „strýc Pepin“ bez pásku u kalhot

Představitelem mizející „staré dobré školy“, v tomto případě herectví, byl Jaromír Hanzlík. Další z laureátů Ceny prezidenta MFF KV za umělecký přínos české kinematografii, kterou už před ním převzali například Iva Janžurová, Jiřina Bohdalová či Josef Somr. „Je to pro mne pocta a zároveň překvapení. Vždyť s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou, ačkoliv je to herecký kolega, jsem nikdy nehrál karty. Nechodil jsem s ním na pivo či na víno, ani jsme spolu nehráli golf,“ vtipkoval čerstvý sedmdesátník před projekcí svého druhého celovečerního, dávno zapomenutého filmu Bloudění z roku 1966.

V karlovarském divadle ho krátce uvedl a po projekci 40 minut vzpomínal na uměleckou kariéru. Poznamenal, že ve Varech je na festivalu jako host podruhé. Přesně po padesáti letech! A poprvé mu u Grandhotele Pupp chvilku domnělé slávy ukradl někdo jiný. Když se na schodech postavil čelem k davu podpisu chtivých fanynek, zjistil, že nevzhlíží k němu, ale k muži v recepci za jeho zády.

Představiteli Vinnetoua, kterým byl charismatický Francouz Pierre Brice. Na druhou oficiální cestu o půl století později si podle pokynu pořadatelů musel obstarat smoking, který však nikdy nenosil. A k zapůjčenému si zapomněl vzít pásek, takže se publiku omlouval, ať se nediví, proč padající kalhoty ustavičně popotahuje nahoru.

Herec, zapsaný v paměti diváků coby představitel silných charakterních rolí z Divadla na Vinohradech, a humorných či hořkosladkých ze stříbrného plátna (zejména z Romance pro křídlovku, Postřižin, v nichž nezapomenutelným způsobem ztvárnil ukřičeného strýce Pepina,

Slavnosti sněženek, Léta s kovbojem či Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách) si také posteskl nad stavem soudobé filmové a televizní tvorby, který ho přiměl k tomu, aby napsal vlastní scénář k romantické komedii o lásce v pozdním věku.

„V kinech i na obrazovce převažuje poslední dobou krev, násilí, horory. Asi proto mne lidé všech generací zastavují na ulici, a ptají se – pane Hanzlíku, proč už netočíte takové filmy, jako Léto s kovbojem? Vždyť je to samé střílení. Tak jsem loni poprvé v životě sedl k počítači, a pokusil se napsat scénář. A protože se podařilo sehnat peníze, v polovině července by měla padnout první klapka.“

Chrám jménem kino, virtuální svět a mobily

Rozpaky nad aktuální situací v případě genderové vyváženosti (a rovněž nad hnutím MeeToo), neskrýval jiný host festivalu, Terry Gilliam, který si nikdy nebere servítek, a jehož popudilo prohlášení zástupce televize BBC, že legendární komediální seriál nekorektních skečů Monthy Python a jeho létající cirkus, v němž vystupoval, by dnes v původní podobě s půltuctem bílých mužů neprošel. Museli by v něm být zastoupeni i představitelé dalších ras, aby byl správně reflektován moderní svět.

Však to od britských médií za výrok z Varů, namířený právě proti přehnané politické korektnosti, že už není bílým mužem, ale černou lesbou v přechodu, pořádně schytal. „Jsem unavený z toho, jak všichni obviňují bílé muže ze všech problémů světa. Takže si myslím, že je lepší být ženou,“ doplnil 77letý režisér, když do západočeských lázní přivezl svůj osudový projekt, na němž s přestávkami pracoval neuvěřitelných osmadvacet let.

Těžko soudit, jak by vypadal, kdyby série katastrof nezastavila natáčení z počátku milénia ještě s Jeanem Rochefortem a Johny Deppem. Zřejmě by se neobjevily odkazy na migranty z Afriky a terorismus, tak jako v dokončené verzi Muže, který zabil Dona Quijota, kde hlavní role jinak s přehledem převzali Jonathan Pryce a Adam Driver (ano, ten fanoušky vesmírné ságy poněkud vysmívaný syn princezny Lei a Hana Sola ze třetí trilogie Hvězdných válek). Na druhou stranu, filmový Quijote není až taková bomba, jak se asi čekalo.

Gilliam se ve Varech dost pesimisticky zamyslel i nad budoucností kinematografie jako takové. „V mládí jsem od televize utekl k velkému plátnu, které se teď redukuje nejen na obrazovku, ale na malý displej mobilu. Kino je ale chrám, kde si divák připadá vůči plátnu maličký. S telefonem je naopak divák velký, kdežto zážitek žádný. A lidé zapomínají žít vlastní životy, když cizí sdílejí čtyřiadvacet hodin denně na Netflixu.“

S tím v podstatě souhlasil český režisér Jan Svěrák, který festivalovému publiku představil remasterovanou verzi čtyřiadvacet let starého Akumulátora 1. „Dnes už nemáme jen pár televizních kanálů jako v roce 1994. Ale pohybujeme se ve virtuálním světě. A jako v Akumulátoru žijeme různé životy: jeden ve skutečnosti, druhý, ne v televizi, jako v našem filmu, ale na sociálních sítích. Hrajeme tam nějaké role a virtuální existence může přijít zajímavější než realita. Z takového umělého světa se pak těžko vrací zpátky.“

Na nová média a trendy měl osobitý názor i Barry Levinson. Vztáhl ho k západočeským lázním, které ho okouzlily stejně jako filmový festival. „Když jsem byl malý kluk, chodili jsme do kina každou sobotu, nemaje tušení, co budou promítat. Bylo nám to jedno. Šli jsme tam kvůli hromadného filmovému zážitku. A ve Varech? Je báječné, že tady tisíce lidí společně sledují film místo aby seděli sami doma a dívali se na něco na iPhonu. A pokud se dokáží dodívat od začátku do konce bez toho, aniž by co deset minut kontrolovali displej mobilu, bude to ještě lepší,“ popsal klady festivalových projekcí, i úskalí moderního věku na MFF rovněž oceněný americký režisér.

Něco končí, něco pokračuje – a co dál?

Zrestaurované Démanty noci Jana Němce o marném úniku židovských chlapců z transportu smrti. Kultovní Kubrickova sci-fi 2001: Vesmírná odyssea, skoro čtyřhodinový a sedmi oscarový

Lawrence z Arábie, dále Cizinci ve vlaku od mistra napětí Alfréda Hitchcocka, slavný muzikál All That Jazz, expresivní sovětský protiválečný film Jeřábi táhnou, nebo americký, namířený proti válce ve Vietnamu s názvem Lovci jelenů? To všechno a mnoho dalšího bylo v nabídce festivalu ze zlatého fondu kinematografie, jako příklad filmových výtvorů, co neobrousil čas.

Nejstarší kus, navíc s živým elektronickým hudebním doprovodem? Tím se stal jinak němý a kolorovaný film z roku 1924, Bílý ráj, v němž zazářila dvojice Karel Lamač – Eva Ondráková. Krásná ukázka díla, na které se lze s milým úsměvem dívat i po bezmála sto letech! Zatímco u řady současných bývá problém vydržet do posledního záběru a při plné koncentraci už během premiérové projekce.

V programu naopak chyběla dlouhá léta zavedená přehlídka zajímavých snímků, které vybírali kritici renomovaného časopisu Variety, stejně jako monotematické přehledy silných filmů od legendárních režisérů i producentů, amerických či francouzských, díky nimž se do karlovarských projekčních sálů vraceli coby svěží mladíci mj. Jean Paul Belmondo nebo Alain Delon. Stejně tak se oproti předchozím ročníkům nekonala živá natáčení pořadu „Na plovárně“ s Markem Ebenem a jeho hosty.

Zvláštní posun byl znát i v nabídce tzv. Půlnočních filmů. Výběr béčkových hororů rozdílného stáří i kvality nahradila aktuální, avšak nepříliš kompaktní směsice, ve které se představili Arnold Schwarzenegger s Predátorem, Kurt Russel řešící Velké trable v malé Číně nebo mistr bojových umění Jean-Claude van Damme s Krvavým sportem. S tituly, všem dobře známým z nekonečných opakování v televizi, z DVD a Blu-ray disků.

Výběr „známého“ doplnila vtipná a promyšlená „rekonstrukce“ natáčení japonského zombie hororu „naživo“, byť s českým názvem Naneživo, nebo naopak totálně ujetý a nepovedený krvák Mandy o spravedlivé pomstě autem, puškou i motorovou pilou vedené Nicolasem Cagem, proti zvrácené sektě a jejím sadistickým přisluhovačům.

To vše bylo-nebylo k vidění během 53. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech, který méně žádoucím způsobem okořenila potyčka šestice osob se zraněním jedné ženy před hotelem Thermal. Ve stanech s občerstvením se zase kontaminovanou vodou přiotrávilo na čtyřicet lidí. A největší ostudu, která ho vzhledem k porušení profesionální smlouvy stála milionovou pokutu, natropil fotbalista plzeňské Viktorie Daniel Kolář, když na doprovodné módní show obtěžoval hostesky, obnažoval se a vykonával malou potřebu na veřejnosti. Úlet jako hrom.

A co bude dál? Prezident festivalu Jiří Bartoška tvrdí, že s finanční podporou v nejbližší době problémy nehrozí. Objevila se řada nových sponzorů a na další ročník MFF už mají pořadatelé z čeho vybírat i v případě nového generálního partnera. Naopak ve hvězdách leží odpověď na otázku, zda se během léta rozběhne tolikrát avizovaná, nutná, přesto opakovaně odkládaná rekonstrukce hotelu Thermal. Má trvat několik let. S tím, že během filmové přehlídky bude na počátku července přerušena. Ale stane se tak? Uvidíme.

DAVID SOELDNER