Dokument Karel má dlouhé dvě hodiny finálního sestřihu. Je ovšem pravda, že život i kariéra nejslavnějšího českého zpěváka nabízela hutný materiál. Včetně jeho vážné nemoci a úmrtí. Poskládaný je nicméně zručně – tvoří jej četné archivní záběry a dotáčky z posledního roku zpěvákova života: v nemocnici, na koncertech a v rodinném prostředí.

Archivy jsou bez diskuze tou živější a vrstevnatější stránkou. Ostatně protagonista filmu nabídl režisérce velkoryse přístup k méně známým i neznámým záběrům. Špátová si s nimi se střihačkou Šárkou Sklenářovou dala velkou práci. Nápaditě se do archivních záběrů prostřihává ze současnosti a naopak, nabízí první koncerty a jásot fanynek, nechává zpěváka komentovat fotky z alb Gottových rodičů a své dětství, náklonnost k rušnému životu, začátky kariéry, koncertní život, otcovskou roli.

Neznámé archivy

S Jiřím Suchým vzpomíná na Semafor, s Evou Pilarovou na společné duety, s Ladislavem Štaidlem na ohlédnutí za společnou tvorbou se skladatelem Karlem Svobodou, jenž zpěvákovi napsal řadu hitů. Ani jejich cesty do zahraničí, třeba neznámé záběry z hamburského přístavu. Mile sem občas probleskne divácky vděčná vzpomínka – třeba útěk z vlaku, z nějž místo do chebského učiliště zamířil mladíček do noční Prahy. Nebo konzervatoř, kam se vypraví po letech, aby si s úžasem připomněl, že měl dvojku z chování, čtyřku z píle a návrh na propuštění… Po němž se režisérka vtipně prostřihne do písně C'est la vie.

Dokument poznamenává jistá nostalgie plynoucí z jistoty, že se zpěvákův život uzavírá. Občas Gott podlehne emocím, jindy upřímně glosuje fakta ze svého soukromí. „Mé dcery si hrají s mými vnuky,“ komentuje se smíchem návštěvu v rodině své dospělé dcery Lucie.

Kouzla okamžiku

S dotáčkami ve zpěvákově intimním prostoru, kam filmařku s kamerou rodina pustila, je to horší. Těžko říct, u kterých situací mohla být a byla, z jejich dramaturgie a záběrů je patrné, že procházely jistým filtrem. Zábavná jsou kouzla okamžiku, třeba kontrola ponožek a bot či bezprostřední reakce Gotta a jeho dcer (čokoláda v troubě), je jich ale pohříchu málo. Spíše vládne před kamerou lehce inscenovaná atmosféra, kterou jako by režírovala další dámská ruka a oko. Silnější vypovídací hodnotu mají Gottovy upřímné chvilky dojetí a radost z obyčejných věcí nežli chvíle u lékaře s melodramaticky odbíjejícími hodinami.

Některé záběry připomenou, jak je škoda, že dal zpěvák přednost popu před rokenrolem či blues (semaforská Oči máš sněhem zaváté). Přijde morální vyrovnání od Marty Kubišové, větší kontroverze se ale nedočkáme. Otázka ohledně anticharty je smetena rozhořčeně ze stolu.

Film jde zpěvákovi víceméně po srsti. Jako rodinný medailon je to dokonale splněná zakázka. Koneckonců Ivana Gottová byla i producentem filmu. Hlubší dokumentaristické výpovědi zůstala filmařka přece jen něco dlužna.