Cestou necestou přímo do ztracena

Roadmovie na cestě s Agátou Hanychovou totiž tře tvůrčí bídu s nouzí a provokuje k bezděčnému výsměchu za nepokrytě blábolivá moudra, která v naivnosti předčí i hlavní hrdinku Veroniku.

 

Přitažlivé maturantce se odjakživa lepí smůla na paty. Prchá proto z bezútěšného domova, na útěku jde z maléru do maléru, z náruče do náruče a od jedné přitroublé postavičce ke druhé. Podávají si ji chlípní kantoři, impotentní obchodní cestující s kosmetikou nebo nadržení ekologičtí aktivisté. A všichni to jsou do jednoho schematičtí, papíroví panáci, uměle vsazení do Veroničina vykonstruovaného příběhu. A přitom autor scénáře, re〜žisér a producent Kryštof Hanzlík ovládá filmové řemeslo celkem slušně. Závažným technickým výpadkům se narozdíl od tvůrců Posledních plavek dokázal vyhnout. Jeho práce, jakkoliv dobře míněná, nicméně selhává.

 

Naivní scénář

Crash Road láme vaz především pramizerný scénář na plátno převedený ve stejně naivním duchu, a celé to ze všeho nejvíc připomíná nejistá školní cvičení méně zdatných a zoufale nezkušených studentů FAMU. Herecký nešvar střídá nešvar hluchých scén a do toho se motají přemoudřelé repliky jako od někoho, kdo by rád zněl dospěle, ale kdo o skutečném světě ještě nic neví.

 

Crash Road nezakrývá, že by rád byl trendy. Obsazení Agáty Hanychové je v tomto směru přesné a jen těžko by se našla příhodnější mediální hvězdička. Tady úspěchy končí. Veronika není žádnou ikonou, za jakou měla být. Není ani dobrotivá víla Amélie z Jižáku, natož spontánní a energická Lola, která běží o život. Crash Road si už teď nadělal z kritiků zástupy nepřátel, kteří jej přijmout jednoduše nemohou. Český divák, zvlášť ten pubescentní, ale snese hodně. Podobně jako Kameňák, najde si proto i Crash Road své publikum.