Jak dlouho znáte osobu pana Mertlíka z Orlického Záhoří, o kterém vypráví váš dokument, a jak jste se o ní dozvěděl?
Vím o něm asi tak dva roky. Na samotné natáčení jsem se musel připravit, než se mi podařilo se k němu dostat blíž. Kontakt mi zprostředkoval hajný Líbal, který ve filmu také vystupuje a pravidelně pana Mertlíka navštěvuje.

Proč jste se rozhodl natočit o tomto člověku film?
Natáčím dokumenty o zajímavých lidech z širšího okolí, to je přesně má parketa. Z těch lidí již řada zemřela, o to je cennější každý takový film, který se mi podaří natočit.


Jak bylo natáčení obtížné?
Docela hodně, protože pan Mertlík nemá lidi v oblibě. Tvrdí, že byl i několikrát vykraden a připraven o staré fotografie a tak podobně. Měl jsem ale štěstí a podařilo se mi natočit ho venku. Jinak příliš nevychází. Do svého obydlí nikoho nepustí. Dokonce ani zmiňovaného hajného nebo jeho kolegu z polské strany, kteří mu pomáhají.

Víte něco víc o životním příběhu tohoto muže?
Nějaké útržky znám. Snad byl i v uranových dolech v Jáchymově a možná i jeho působení během války by bylo zajímavé, ale do toho jsem jít nechtěl. Bylo by to na celovečerní film. Mne zajímalo to, jak žije v současnosti a daří se mu bránit okolní civilizaci.

Jak dlouho trvalo samotné natáčení a byl jste na to sám?
Zabralo to celý rok a kousek. V dokumentu jsou vidět všechna roční období. Natáčel jsem sám. O to také amatérské filmování je. Dělám si režii, kameru, zvuk, střih a tak dále.

Jak dlouho se účastníte festivalu Rychnovská Osmička?
To přesně nevím, ale takových pětadvacet let určitě. Samozřejmě jsem některé ročníky vynechával.

Máte již nějaké plány napřesrok?
Když jsem jezdil na hory točit film Samotář, hajný Líbal mi doporučil ještě jednoho podobného člověka. To je zatím ve fázi připrav, ačkoliv většinu materiálu mám již natočenou. Ten člověk je naštěstí více komunikativní než pan Mertlík.

Co nejvíce oceňujete na festivalu Rychnovská Osmička?
Hlavně je tu příjemná atmosféra. Na druhou stranu mi vadí, že Rychnováci na ní příliš nechodí. Bývaly doby, kdy se lístky na festival těžko sháněly. Je také škoda, že se termín festivalu o týden posunul a překrýval se s festivalem ve Frýdku–Místku, který je velice vyhledávaný. Řada autorů tak byla na něm.

Jaký z promítaných filmů se nejvíce líbil vám osobně?
Byl to polský dokument Jubilatki. Oceňuji především střih tohoto filmu. Také se mi líbili snímky Petra Barana a Eduarda Mocka.

Věnujete se i jinému žánru než je dokument?
Točím také reportáže a dříve jsem dělal i hrané filmy. Tam je však problém dostat tři lidi v jednu dobu na stejné místo.

Který z vašich filmů byl nejúspěšnější a jakou cenu si nejvíce považujete?
Asi to byl dokument „Jedno je málo, deset moc“. Vedle druhé ceny na Rychnovské Osmičce z roku 2008 si vážím i ceny O. Sieberta za režii. Z filmů na super 8mm filmových pásech to byl snímek „Bez práce nejsou koláče“. Každý film je jiný a má své kouzlo. Něco se povede lépe, něco hůře.

Co je pro vás filmování?
Jedním slovem seberealizaci. Nechci v důchodu koukat z okna. Třeba v neděli jsem natáčel vítání občánků.

Co nejraději sledujete?
Určitě dokumenty. Na televizi se dívám hlavně kvůli nim nebo dobrým českým filmům.

Máte nějaký cíl?

To se nedá říct dopředu. Člověk prostě na někoho zajímavého narazí a řekne si, že o něm chce něco natočit. Nedá se to plánovat.

Rychnovská osmička se dotočila!

Tradiční filmový festival také letos přinesl spoustu zajímavých snímků amatérských filmařů… O uplynulém víkendu bylo v rychnovském kině pořádně živo. Sjeli se sem filmaři z celé republiky i řady dalších zemí. Zhlédnout jejich tvorbu pak přišli diváci, kterým nestačí masové komerční snímky.

Sobota byla hlavním promítacím dnem, jelikož se pouštělo téměř čtyřicet filmů. Neděle patřila pohovorům tvůrců s odbornou porotou a slavnostnímu vyhlášení. Cen se zde udělovala celá řada.

Hlavní cenu si odnesl Petr Baran z Brna za film Vyznání, v němž svérázným způsobem vyjádřil synovskou lásku ke svým rodičům.

Soutěžilo se v řadě kategorií. První místo mezi dokumenty obsadil film Kde dřevo voní láskou od Eduarda Mocka z Frýdku–Místku. Z reportáží se nejvíce líbil snímek Bača Milan versus směrnice EU, který natočil Ján Kuska z Liptovského Mikuláše. Mezi hranými to byl film Dziad i Baba od Krzystofa Bartuzina z Warszawy. V kategorii animovaného a experimentálního filmu zvítězila tvorba Šárky Bendlové a Ivety Kostelníčkové ze Střední průmyslové školy sdělovací techniky v Praze s názvem Nejsme tak malí. Kromě těchto hlavních se udělovala i řada dalších ocenění. Ta byla většinou výsledkem hlasování diváků ze čtvrteční projekce.

Cenu města Rychnov nad Kněžnou získal domácí Šimon Štefanides za film Už se hádat nebudou. Cenu Kooperativy si odnesl snímek Bludička lásky od Aleny Krejčové z Ústí nad Labem. Cenu Střediska amatérské kultury IMPULS v Hradci Králové dostala práce kolektivu Naša TV z Police nad Metují s názvem Nezvěstný, který vypráví o vztahu spisovatele Egona Hostovského, rodáka z Hronova, s jeho dcerou, která svého otce poznala až v dospělosti. Cenu poroty obdržel Martin Dufek z Rychnova nad Kněžnou za svůj film Maturita. Tento snímek získal i cenu mladého diváka, kterou volili studenti středních škol. Cenu nejmladšího diváka si odnesl již zmiňovaný film Nejsme tak malí. Cenu anketa diváka přidal k hlavnímu umístění Petr Baran.

Ti, kteří během uplynulých tří dnů zavítali do kina, mohli být spokojeni. „Porota konstatovala, že kvalita letošních snímků byla na úrovni minulých ročníků. Příjemným překvapením byl nárůst v kategorii hraný film. Porota také ohodnotila vysokou úroveň kolekce polských filmů a poděkovala technickému štábu za bezchybný chod,“ uvedl za pořadatele Jan Tydlitát.